Monthly Archives

March 2014

life & stories, stuff

March 27, Thursday

posted by cassidy on 2014-03-27 at 5.44 PM, 2 comments

Prý opožděný dárek k narozeninám a taky trochu takový “díky”. Bylo to velký překvapení, nečekaný (nečekaně, když překvapení, že), promyšlený do posledního detailu, pečlivě zabalený na cestu, logisticky náročný… a přece se ke mně ta těžká krabice dostala. O to víc si toho cením. Vyrazilo mi to dech a samozřejmě udělalo obrovskou radost. A to, že si ho prý “doopravdy zasloužím” snad ještě větší. Obrovský DĚKUJU.

Welcome home, můj první profesionální fotoaparáte :)

Canon A-1 s pevnou 50 mm f/1.8, edice “Official camera of the footbal world cup 1982”, 28 mm f/2.8 macro, telekonventor Marexar multi-coated auto tele conventer 2x, tím se ještě “rozšíří” obzory a to, co bych na první pohled automaticky považovala za battery grip, je prosím automatický “převíječ” filmu.

Jestli mi přišlo, že na Zenitu je (v porovnání s Dianou Mini) hodně různých koleček a páček, proti tomuhle fešákovi to nebylo absolutně nic. Zase se mám hodně co učit. Neustále si ho prohlížím, tohle mě jen tak nepřestane fascinovat. S “když něco novýho, tak ať to stojí za to,” v hlavě jsem do něj navinula první černobílej film v životě a… už abych ho provětrala!

food & lifestyle, parties & events

March 26, Wednesday

posted by cassidy on 2014-03-26 at 11.34 PM, 3 comments

Protože je březen a v březnu byly vždycky důvodem proč se sejít moje, Téry a Adamovo trojnarozeniny, opět jsme to svolali. Zakázali jsme tomu říkat oslava, zrušili jsme dárky a doufali, že nezůstaneme v kasínu sami. Účast úplně nad očekávání, skvělej večer. Bylo neuvěřitelný teplo, připadali jsme si, jako když jdete v létě u moře večer na procházku, občas vyběhli na zahrádku a užívali si noc venku, nikdo nepřišel k žádný újmě, Fidgi zůstal bezprizorní, nepřežraly jsme se s N. v noci, jak se to občas vyčerpáním vymkne, poprvý v životě mě někdo vezl na řidítkách na kole a vypadalo to, že se všichni bavili :)

“Ty seš deník princezny. A ty seš deník princezny dvě!”

“Blin? A to je kde?”

“To je ledňáček a to je kříž.”

Květina obdržená (díky Fidgi!!) a květina zakoupená. Od starý paní v parku. Obě mi dělaj’ radost v pokoji.

Protože vybalancujte šedesát kilo živý váhy na nohou a ohněte se takhle bez opory země, když si začnete protahovat záda ve jednadvaceti letech. Protože si musíme na vlastní kůži zkusit asi úplně všechno, co nás jen trochu zaujme :)

“Když vyjde, tak budeš mít boží příběh k ní!”

Aneb jak mi Natálička chtěla udělat vážnou fotku, když v pondělí ráno pršelo, já jsem dělala nějakou práci u počítače a hrála Smells like teen spirit. Najednou Káťa z ničeho nic napsal, že se musel v práci uklonit thajskýmu králi, když vstoupil do místnosti, kde král byl, já jsem vyprskla smíchy, když jsem si ho přestavila, a Nat přesně v tu chvíli zmáčkla spoušť.

Ony všechny by měly příběh. Jak nás vyděsil Minotaurus cestou k bunkrům, odkud jsme mohly mít úplně nejvíc cute společnou, když jsme chytaly letos poprvý slunce, a jak se pak N. rozebíhala z kopce na louce, aby se trefila dobře do záběru výskokem. Jak jsme vůbec netušily, co všechno je potřeba udělat s Flexaretem, aby udělal fotku. Jak jsme nevyměkly a neotočily se po pěti minutách k domovu, když jsme poprvý v životě spolu šly jezdit na bruslích a začínalo pršet, promokly jsme na kost a usnuly pak vymrzlý a vyčerpaný na gauči v půl sedmý večer. Jak jsme dneska promokly znova, jak jsem zapomněla pin od platební karty, jak začaly kvíst třešně a jak jsem po letech byla v patře na nádraží, kde to má takovou zvláštní atmosféru a bylo nám smutno, že už nám zase končí víkend. Spousta dalších příběhů asi zůstane zapomenutá, protože spoléháte na to, že ty vzpomínky jsou zaznamenaný a proto je třeba tolik nedržíte v hlavě. Ten film byl ve foťáku měsíc a bylo toho na něm mnohem víc, než co si teď dokážu vybavit. Pár minut po tý poslední zmíněný situaci jsme zjistily, že ten film byl špatně navinutej a není na něm ani jedinej z těch okamžiků. Analog. Buď a nebo.

Upekla jsem nám asi tak půlku prasete, abysme měly princeznooběd. Zjistily jsme, že to je fakt dobrý, obírat kosti rukama, že nám to zabere hodně času a alespoň to jídlo nespráskáme tak rychle. Ještě dneska jsem to dojídala, pečený žebra jsou jedno z mých fakt fave jídel, ale pátej den za sebou, no.. už mi to docela lezlo ušima :D Je smutný, že ovesná kaše s mandlovým mlíkem je pro mě cheat meal. Ale o to víc jsem si jí vážila. A užila <3

Upekla jsem taky poprvý od léta znova “sežrala-mi-paleo” mandlovou buchtu a Adam dokonalej paleo dort, takže jsme si těžce užívali všichni.

Takový jsem měla (mimo jiné) zase krásný jídla.

Natálička udělala po dlouhý době koupací koule zase, tentokrát úplně monstrózně velký a vypadaly úplně profi. Asi nejoblíbenější várka moje byla tahle, co se týče vzhledu. Funkční boží jako vždycky, žejo, zrovna jsem si včera hrála na vorvaně ve vaně, když jsem se snažila se “v tom” “obalit” celá, protože z toho je pak taková mastná a vyživená kůže. Hodně jsem si to užila, a to že já se zásadně sprchuju, nespatřuju žádný zázraky v ležení ve vaně :) Ale už jsou všechny pryč, takže máte asi smůlu, jestli jste si neobjednali předtím, když je avizovala na blogu.. Jedině, že byste jí napsali a zkusili ukecat další sérii, má prej zase už nějaký nový nápady.. Doufam, že mě nepřerve za tuhle pobídku :D

Jsem si nemohla nevyfotit dneska ráno. Vypadá to jako hodně špatnej vtip, ale je to úplně nevinný! Ráno jsem krutě nestíhala, ale vím, jak strašně bez jídla nefunguju, proto jsem si alespoň udělala snídani do krabičky. A krabičku nechala doma na lince. Jak jinak, žejo. Snídaně v McD jsou záchrana, aneb míchaný vajíčka s sebou, co víc si přát. Sice dost zbytečnejch šedesát korun, když v tý krabičce doma bylo přesně to samý, ale zachránilo mě to od za á smrti hladem a za bé od toho, že bych snědla něco, co fakt jíst nechci. Ale na první pohled to vypadá jako výsměch, radši jsem rychle nacpala všechno do kabelky :D

life & stories, parties & events

March 13, Thursday

posted by cassidy on 2014-03-13 at 8.12 PM, 3 comments

Po tom, co jsem přijela domů v pondělí v noci po nabitých čtyřech dnech, po tom, co jsme vymetly ples, posilovnu, výlety, po (na mě) úplně šílených experimentech s jídlem (jsem poprvý v životě jedla králíka, ten jsem čekala ale celkem, že mi bude chutnat. Ale že já, člověk, kterýho odmalička děsí představa toho, že by měl pozřít rybu, někdy sním lososa a dokonce i tuňáka z plechovky a nakonec zjistím, že mi to vlastně asi CHUTNÁ?!) s tím, že MUSÍM udělat asi trilion práce a školy.. jsem fakt byla skálopevně přesvědčená, že mě čeká absolutně klidnej víkend, kdy si odškrtám většinu restů.

V sobotu po obědě padl první návrh, kterej jsem na následující dvě hodiny zavrhla. “Vždyť máš ty narozeniny…” A najednou jsem měla půl hodiny na to, abych se z levelu “pyžamo” posunula do něčeho ve stylu “180 km vzdálenej koncert a noc mimo domov”. Alespoň učesat, rychle sbalit nejnutnější věci.. Za dalších dvacet minut už jsem seděla ve vlaku. Se stane.

Vyzvedávají mě na autobusovým nádraží ve Dvoře Králové a otázka: “A máš  teda pas s sebou, jo?”  místo pozdravu mě nemůže zaskočit.

Koncert Vypsaný Fixy k novýmu albu, jestli se nemýlím, tak jsme na Zálabí byli teprve druhej klub, kterej měl možnost to slyšet naživo.

“Ale nejdu do první řady, je vám to jasný? Na to jsem stará už.”
Můžete hádat dvakrát, kam míří přes celý sál od vstupních dveří, jako by ani jiný možný místo neexistovalo.

Trochu technický problémy se zvukem, ale paráda. Jen kotel lehce nebezpečnej. Kopanec do kotníku takovým stylem, že další dvě písničky se opírám o “zábradlí” mezi první řadou a pódiem. Po koncertě se mi týpek přišel omluvit s lákavou nabídkou panáka jako satisfakce, kterou jsem zdvořile odmítla. Někdo v davu mi do dlaně vmáčknul zmuchlanej leták, ze kterýho se vyklubal ručně napsanej playlist. Díky, osobo, mám něco na památku do scrapbooku, namísto papírových lístků, kterých pořadatelé měli na celý koncert celých deset a tak se točily mezi pokladnou a pány, co je měnili za pásky na ruku.

“Já nic neslyším.”
“Cože?” 

Cesta “domů” v noci autem v UK složení, trochu připomínalo léto zase :))

V neděli mi je teda dvaadvacet. První zvonění budíku skoro nevnímám, ten druhej, můj, už tak dobře ignorovat nemůžu. Mi vždycky ale udělají radost Panic at the disco a jejich Collar full, dobrý písničky na budík jsou asi nejlepší možnej začátek dne. A vidina toho, že si můžeme minimálně další hodinu budíky nastřídačku odsouvat taky není úplně marná. Každopádně sucho v puse, rozlámanost, v prvním okamžiku bolest hlavy, takový, že si řeknete kocovina hadr, blbý, že po večeru bez kapky alkoholu. Asi ten kouř. A skákání. A zpívání, respektive pokusy o zpěv využívající hluk okolo a anonymitu v davu. Ale za chviličku to je pryč, naštěstí. Další budík, vždyť jsem snad ani nestihla znova zavřít oči… Poškrábání na zádech, do očí skrz žaluzie prosvítá sluníčko, takový kjůt ráno nakonec. Musíme strašně vstát, už v tu chvíli víme, že k snídani budeme mít studenej párek čapnutej z lednice při prosvištění skrz kuchyň cestou do auta. Přeskakuje mě, aby byla venku z postele první.

“Zavři oči!” hrabe se v šuplíku komody vedle postele. “A otevři teď,” podává mi kupičku čítající krom obálky s přáním a nejlepšího laku na nehty tak perfektně zabalenej balíček,  že se mi tomu ani nechce věřit, to muselo stát šílenýho překonávání se. Vím, žejo, jsem ji viděla balit vánoční dárky :D

Rychle se alespoň trochu namalovat, vypadáme až jako extrémně špatně nějak. Na to, že jsme i spaly. Oblečení smrdí kouřem tak, že si radši beru zase zpátky na sebe tričko, ve kterým jsem spala, půjčenej kartáček na zuby, vrátit se nahoru pro zapomenutou nabíječku a jedeme. Ještě dokonce o minutu dřív. Na párky si vzpomeneme s prvním zakručením v břiše po dobrých deseti minutách jízdy. Ze snídaně za běhu je zároveň snídaně v nedohlednu.

Kafe u babičky, úspěšné vymluvení se z řízků (!) v devět ráno (!!), “To je v pohodě, my fakt nic nechcem, vždyť jsme teď snídaly!”, příslib svatebních koláčků. Pózování pro webkameru, chill na sluníčku u bunkrů, užívám si “svůj” den <3 Je “až odporně krásně” (c) Natálička stejně jako některý předchozí a spousta následujících dnů.

“Mám říct týpkoj vtípkoj, ať nás vyfotí?”
“Nepotřebujem, ne?”

A tak jsme zjistily, že funguje samospoušť i na druhým Zenitu, což je dobrá zpráva.

Narozeninovej oběd a pomalu je zase čas zmizet v autobuse. Ani ne 24 hodin, ale perfektních.

V metru na koleně jsem si chtěla psát. Asi poprvý v životě jsem u sebe neměla tužku, tak teď mám jednu s Hello Kitty z trafiky na Černým mostě. A píše se s ní FAKT dobře, btw. Psala jsem si příběh na kus balicího papíru od dárku, který jsem dostala to ráno.

Z nádraží jenom rychle vyměnit batoh, vzít kolo a stíhám ještě pump. Stíhám, no.. Pět minut se ztratí :)

“Co tady děláš, nemáš někde slavit?”
“Šak slavíme, ne?” 

Chodím teď ráda do školy. Fakt jako tak, že se úplně těším na to, co vždycky ve středu bude. Škoda, že se mi tohle nestávalo už někdy dřív, ale na druhou stranu jsem ráda, že vůbec tahle situace někdy nastala a předčila tak všechna očekávání založená na zkušenostech z minula. Díky za to, pane Řího. Nepotkáte v životě asi moc lidí, jejichž filozofie a přístup k životu by se TAK podobal tomu, co vyznáváte sami. Ale je to motivující, takový utvrzení sama sebe v tom, že to je takhle dobře, že to fakt má smysl. Nebo tak. Těžko se to popisuje. Ale měla jsem díky tomu výbornej den :) A taky díky tomu, že jsem dostala krásný feedbacky od lidí, který vůbec neznám, na svůj dvakrát dvouminutovej projev o sobě, překvapilo mě slyšet, jak působím na ostatní, nečekala jsem, že by někdo řekl zrovna to, co řekl. Co řekli. Ono se jich shodlo víc <3

Včera se taky tři lidi ve škole strašně divili mýmu obalu na banán, jakože úplně hodně, oči navrch hlavy. Omačkaný banány jsou jedna z věcí, který fakt nemám ráda, takže pro mě to je fakt docela vynález.

A u banánů ještě chvíli zůstaneme. Vítězem soutěže o závislost letošní sezóny se oficiálně stává domácí banánová zmrzlina. Objevila jsem ji v jednom z videí Cassey Ho a všichni, komu jsem o ní řekla a vyzkoušeli ji, od té doby skupují banány a nemají v mrazáku místo na nic jinýho, takže – přátelské upozornění je na místě, jestli se chcete podobný situaci ubránit, pro jistotu ji ani neochutnávejte. Jestli jste ale ochotni podlehnout, není nic jednoduššího než na pár hodin strčit do mrazáku banán nakrájený na kousky a po tom, co zmrzne na kost, ho rozmixovat tyčovým mixérem na jemnou zmrzlinu. Já ujíždím na kombinaci s ořechy a většinou si ji ozdobím lžící kokosového krému, trocha vanilkovýho proteinu taky není vůbec mimo, fajn bude určitě taky s kousky čokolády, kakaem, skořicí, šlehačkou.. ale skvělá i jednoduše sama o sobě.

Není to vrchol nějakýho food-decoration-umění, ale je to TAK dobrý a zároveň úplně zdravý a nezakázaný, že to je úplně jedno.

Dost cvičím pořád. Možná je to takový kontraproduktivní, protože pak hodně a pořád jím, jak jsem vyčerpaná. Vykrmuju svaly :D Ale většinou se mi daří, že to jsou alespoň pěkný jídla celkem, jako ty na fotkách. Když si zrovna ségra neotevře sklenici Nutelly na oslavu svých narozenin.

Šla jsem si konečně vyzvednout do Tipáče výhru ze vsazený dvacky na fotbal předchozí víkend. Nechtěli mi věřit, že mi bylo víc než šestnáct. Dva lidi během pěti minut.

Ještě vám trochu poškádlím chuťový buňky reklamou na Dish, ruku na srdce, takhle dokonalý jídlo jsem ještě v restauraci neměla. Ochutnali jsme tři různé burgery, jejich spešl domácí bylinkové hranolky, jeden dezert a dvě zmrzliny a hoši.. Dokonalost :)

To nový album Fixy je s každým poslechnutím lepší a lepší a takhle mě jednou přes noc překvapil tulipán. Večer jsem měla kytku ve sklenici a ráno úhlednou kupičku.

Úplně všechno zase focený mým tetris telefonem, tak to podle toho vypadá. Bude to lepší, snad už nějak v dohledný době, musím se rozhoupat trochu. A nebo budeme mít minimálně vyvolaný fotky, co fotíme na film :)

life & stories, travels

March 7, Friday

posted by cassidy on 2014-03-07 at 1.26 AM, 6 comments

“Napiš taky, že jedeš!  Jsem chtěla aby sis to napsala sama a měla ten pocit. Si budou lidi myslet kdoví s kým jedu… Jako kdyby to nebylo jasný.”

Původně jsem nechtěla. Myslela jsem, že si to nechám ještě nějakou dobu pro sebe, ale něco prostě nejde :)

Myslela jsem, že až budu psát článek o něčem zlomovým, bude začínat tím, že jednu podzimní neděli, 24.11., jsme “to” vymyslely. Vymyslely jsme si to krásně a od tý doby jsme vymyslely spoustu jinejch věcí, a ono “to” je dávno pasé. Alespoň pro teď. Třeba jednou zase bude aktuální, protože se neustále utvrzuju v tom, že člověk fakt NIKDY neví.

Stalo se to asi nějak takhle.

8.1.
“A ty taky jedeš?”
“Ne, proč?”
“No, že jste přišli spolu, tak jsem myslel, že třeba poletíš taky…”
“Ježiš né, vůbec!”

13.1.
“No jen počkej, ono všechno těžký budeš mít za sebou a v březnu žádáš o vízum! :D”
… pořád nevěřícně kroutím hlavou, že ne-e, ani nápad.

Jenže pak najednou mi to přišlo vlastně jako úplně výbornej nápad, příležitost a obrovská důvěra v to, že to doopravdy může vyjít díky tomu, že absolutně nezávisle na tom, jak se rozhoupu já, jede někdo, kdo to neodpíská na poslední chvíli. A tak proběhl ten zmiňovaný skajp s Nat. Jen bych uvedla na pravou míru, že její “Tyjo, nevím…” bylo v prvních pár vteřinách spíš “never ever” a mně se v tu chvíli udělalo fakt hodně zle. Po chvíli z ní vypadlo něco ve smyslu: “No, já jsem nad tím vlastně taky trochu přemejšlela…” a najednou bylo asi docela jasno. Plán.

Mírný komplikace se školním řádem, ale pana proděkana jsem očividně dokázala přesvědčit a během dvou dnů získala příslib přesně toho, co jsem potřebovala.

“Ale když se nám tam nebude líbit, pojedeme domů, žejo?”
“No jasně, že! Přece bysme nebyly někde, kde se nám nebude líbit.”

To je ono. Strašně o nic nejde, žejo. Úplně nejhorší možnej scénář je ten, že prostě přebookujete letenky a z iks měsíců bude nakonec pár týdnů. A co :)

Naši byli proti. Od půl osmý různě postávám v obýváku, v kuchyni, vždycky, když už se skoro odhodlám něco říct, jeden z nich zrovna někam odejde a nebo je právě zaujatej něčím na televizní obrazovce. O hodinu později ze mě konečně vypadne:
Heleďte, tak já jsem se teda fakt rozhodla…”
“Jsme se říkali, že něco chceš, když tu hodinu obcházíš jak mlsnej pes,” shodnou se oba, jeden v kuchyni a druhý v obýváku, zatímco já se nervózně opírám o futra ve zdi oddělující ty dvě místnosti.

“Hele, Jihostroj je třetí!” 

Ještě rychlý Skype hovor, ujistit se, že všechno bude dobrý. Ve 21:51 telefon s N., po chvilce ticha: “Čau, co se děje?” “Čau… Fakt to tam teda pošleš?” “No… asi teda fakt jo.” Protože štěstí přeje připraveným, 4.3. večer všichni vyklepaní sedíme u počítačů s tím, že přesně víme, jak budou vypadat formuláře, které budeme vyplňovat, a pro případ  selhání techniky máme důležitý údaje navzájem nasdílený v tabulce, aby eventuelně měl k údajům přístup i někdo další a mohl zachraňovat situaci. Ale pořád to nic neznamená.

“Truhlář, grafik, aupair, instalatér a účetní,” překládám si v hlavě vypsané naše poslední práce, které je nutné uvést, “tyve, takhle napsaný to zní jako skupina z nějakýho blbýho vtipu předurčená k rychlý smrti :D”
“A nebo jako to, že se zvládnem poprat absolutně se vším a nic nás nezaskočí.”
<3

“Scheme is available,” rozklepou se mi ruce a N. vyhrožuje na hromadným chatu zvracením. Vážně vyplňujeme žádosti o víza. Sem tam něco zkonzultujem’, počkáme na sebe, ale jde to až podezřele hladce, stránka nepadá, jak bysme čekali, a tak. Kluci mají problém s posledními pár políčky, které hlásí chybu, i když nikde žádná není, ale na druhý nebo třetí pokus už je to ok a před námi stojí zákeřná otázka – na poslední stránce formuláře Next nebo Submit? Hlasujeme pro Submit, souhlas s posledními podmínkami, údaje z karty… Není cesty zpět, teď děj se vůle boží.

Emoce. Klepu se pořád, ale už se neubráním přiblbýmu úsměvu. Kluci otvírají piva a Meďák okamžitě hlásí, že nejede. Co mi to jen připomíná? :D

Mezitím lidi na internetu šílí, že se jim stránka nenačítá, padá odesílání, ztrácí nervy a vykřikujou, že to vzdávají. Po sedmdesáti minutách je 1200 víz beznadějně pryč. Minulý rok vydržela kvóta přes měsíc, předtím čtyři, ještě předtím snad dokonce devět. Tohle jsme nečekali. Tušila jsem, že asi bude dost velký zájem, ale třeba alespoň den, dva, ne hodina. Nechci si ani představovat, že bysme si třeba žádosti uložili s tím, že s platbou počkáme do rána, že si to ještě necháme projít hlavou.. V tu chvíli nevíme, jak dlouho budeme čekat na nějaké další informace. Ze zkušeností lidí, kteří se o víza ucházeli v předchozích letech tušíme, že by mohlo jít o pár dní, ze zákona však vyřízení může trvat až čtyři týdny a nemůžu už udělat nic víc, než si jít lehnout, abych byla trochu schopná následující ráno ve škole.

6.3. v 0:20 nám všem od Káti přišly zprávy, že to vyšlo. Že se mu zdál sen, že už máme verdikt, vylítl v noci k počítači a fakt. Prý excitement na druhou, nezamhouřený oči do rána. S náma s nikým zvuky příchozích zpráv ani nehnuly a měli jsme tak noc jako každou jinou. Ráno se postupně dozvídáme, co se stalo, nejdřív já, pak kluci, nervózně čekáme dalších pár minut na Natálku.

“A co novýho u tebe?”
“Pamatuješ, jak ses mě v lednu zeptal, jestli taky letím na Zéland a já jsem řekla, že ne?”
“Hahaha :D” 

Doteď to moc nechápu. Těžko uvěřit tomu, že jsem se fakt odhodlala a poslala to. Že pokud se nestane něco úplně šílenýho, tak po létě odcestuju do dalšího léta úplně asi nejdál od domova, jak jen můžu. Jestli jsem občas myslela, že se můj život otočil z minuty na minutu naruby, tak letos asi zjistím, jaký to je, když je všechno vzhůru nohama :) Asi se trochu nemůžu dočkat.

Wish me luck. A za to se dozvíte snad úplně o všem :)

Ale ne, nepoletíme takhle. To víme už teď. Jen pro představu. Protože zaprvý – takhle se stejně nelítá. A zadruhý – přeci nebudete cestovat přes půl zeměkoule, aniž byste to využili k tomu vidět něco “cestou” :)

A tohle je “fotka” “New Zealand Life, ” dárek na blog za to, že mě má ráda.

“Openness to experience is consistently the strongest predictor of creative achievement,” says Kaufman. “This consists of lots of different facets, but they’re all related to each other: Intellectual curiosity, thrill seeking, openness to your emotions, openness to fantasy. The thing that brings them all together is a drive for cognitive and behavioral exploration of the world, your inner world and your outer world.

Na závěr. Odsud. Vůbec celej ten článek se mi dost líbil.