Monthly Archives

February 2014

life & stories

February 7, Friday

posted by cassidy on 2014-02-07 at 12.43 PM, 1 comment

Po třech týdnech se mi konečně podařilo vymámit první kontakt z Matta, mýho buddyho.

“Heyy, so you’re alive!,” když mi konečně odklikl ten friendship request na facebooku.
“Too drunk to say ‘alive’..” 

Ok :D

Když jsem si před dvěma týdny vezla pyšně z Alzy krabicovou verzi Creative Suite, Kryštof to komentoval jako “nejdospělejší věc, co jsem kdy udělala”. Kdybych věděla, že bude trvat patnáct dní, stát mě to dvě registrace produktu, hodinu čekání ve frontě na online chat, online chat s Indem, pět zpráv přes support portál a spoustu minut hledání jiných možností, jak se dovolat nějaké odpovědi, než získám sériové číslo produktu, dost možná bych se na to vykašlala. A pak mi přijde omluva v češtině o tom, že kolega omylem odeslal prázdnou zprávu a kvůli tomu to všechno (doh). Ale mám ho, finally! O víkendu si (snad) začnu zvykat na cé es šestku.

Jestli jste neviděli film Walter Mitty a jeho tajný život a jste tak trochu snílci (a navíc máte třeba rádi věci ohledně focení a cestování, jako já), MUSÍTE ho vidět. Jsem se po něm vnitřně (a možná i “vně” (?) xDD) usmívala snad dva dny. A úplně mám v sobě znova radost teď, když si na něj vzpomenu.

4.2. byl den, kdy jsem začala “psát” bakalářku. A taky poslední, kdy jsem na ni sáhla. Whatever. Aspoň mám fajn pocit z toho, že už neplatí to “nemít ani písmenko”.

Adam se (pro změnu) zrakvil na lyžích. Sice nám nikomu neřekl, kde ho skládají zpátky, ale protože Fourquare, žejo, byl dost překvapenej, když jsme mu v kladenský Oblastní nemocnici vtrhli do pokoje. Bez ohlášení. Zato se zapnutou kamerou. Bude ok, dneska ho snad i pustí.

Únor je jedna velká challenge. Točíme samozřejmě únorovou videochallenge, to je tradice, klasika, ale myslím, že jsme udělali v začátku trochu chybu a měli každý rok točit jiný měsíc. Ale hlavně to, že nemám téměř žádný povinnosti mimo domov a pracuju taky z domova, by pro mě bylo strašně snadný přijít o jakejkoli režim, spát do devíti, proflákat dopoledne.. a tak. Svádí to k tomu. Moje osobní výzva na únor je vstávat o půl osmý a bez odkládání budíku. Což o tom, půl osmá nezní nějak tragicky, ale měla bych se sakra naučit dostávat do postele dřív, než před druhou ráno. I když, nebyla jsem to já, kdo prohlásil, že spánek je pro nuly? xDDDDDDD Pořád si stojím za tím, že je přeceňovanej a že odpočívat budu v rakvi, ale v rámci nějakýho dlouhodobě udržitelnýho.. čehosi.. bych se chtěla prostě srovnat nějak. Po týdnu jsme se dostala na jedno až dvě odložení, což je náročný. Ale jak MOC se mi chtělo dneska brečet, když jsem “musela” vstát okamžitě, to si asi jen tak nedokážete představit xDDD Další věc je, že každý den půjdu alespoň na chvilku ven. Jsem strašná v tomhle, občas se mi fakt povede nevystrčit čumák ani na pět minut. Tak se tak snažím a mám z toho dobrej pocit, že se dokážu trochu překonat a že dělám něco pro sebe.

“Zítra vstanu hned po prvním zazvonění.
Já: “Já jsem zatím u jednoho až dvou odložení.
Já taky, ale zítra to zlomím!
Já: Výzva pro zítřek! :D
Ok, deal!

Btw btw, fotka z minulýho příspěvku je slavná! Když jsem ji sem postla jako vzkaz (ne, nebyla to samomluva, i když nějaký nakopnutí občas taky potřebuju), v životě by mě nenapadlo, že se den na to objeví na fb stránce Konec prokrastinace, wow.

Poskládala jsem zvíře podle návodu na “origami bird” a mám dinosaura. Něco se někde pokazilo, očividně. Ale stejně ho mám ráda.

Věci věci. Těžký a napytel věci. A pak to chvíli zas vypadá.. A pak zas třeba ne.

life & stories, parties & events

February 3, Monday

posted by cassidy on 2014-02-03 at 7.56 AM, 0 comments

Společensky náročnej víkend. Momentálně zvládám skloubit všechno fakt jen díky promyšleným časovým harmonogramům celýho dne a tomu, že se nedějou věci, který by mi pečlivě rozplánovaný minuty bortily. Testuju mimochodem v praxi nový poznatky z Konce prokrastinace a něco mi dost vyhovuje, uvidíme, možná dokonce přehodnotím svůj dosavadní systém.

Pátek v duchu návratu z Krkonoš, v autobuse jsem si hodně všechno promyslela už a domů dorazila s bojovým plánem. Hlavně okamžitě vybalit. Nejhorší věc, nechat to na pozdějš někdy. Čím dýl ta taška leží v pokoji, tím víc budí hrůzy a nechuti s ní cokoli dělat. Práce, práce, ta, co nejvíc hořela. Večer měla Téra prsty v organizaci přednášky Romana Žaloudka o výstupu na šestou nejvyšší horu světa, Cho Oyu, a slíbila jsem, že tam budu. Ne jako nějakou oběť, jako to vypadalo, že to bere, vážně mě to zajímalo a pan Žaloudek byl mnohem lepší, než jsem čekala, měl výborný fotky, skvěle připravený povídání a hlavně mi byl neuvěřitelně sympatickej svojí životní filozofií, pozitivním myšlením a tak. Mám ráda takovýhle lidi.  Kdyby někoho zajímalo víc, tady je pár fotek z té expedice.

Z přednášky rovnou na párty, dvě ztracený rajčata, sjezd kopce na sáňkování autem, foťák, kterej poslouchá jen mě, noví lidi, hodně dotazů, laková fixa, patnáctero zmalovaných rukou (jsem si nemohla pomoct! :D), ztracená fotka z polaroidu, spousta gymnastiky a miliony palačinek. Čtyři hodiny nekvalitního spánku, zima. Na to, že nejím palačinky, jsem na nějak podezřele hodně fotkách s nima.

fotky já a Jiří Faix

Sobota, spousta práce, after-party běhání ve veltruským parku, kde to vypadalo na krásný podzimní den asi tak 14875x víc než na první únorový.

A večer snad měsíc plánovaný večírek s mýma nejmilejšíma gympláckýma. Jsme se všechny dohromady neviděly zase sto let. Pro Jíťu jsem třeba měla dárek k svátku, k narozeninám i k Vánocům. Čekala jsem, že to bude tak na dvě hodiny, nebo tak něco. Ale návrat o půl třetí ráno fakt ne. Mám pocit, že jak se vídáme relativně málo (i když mi každou chvíli někdo říká, že je super, jak se dokážeme scházet, máme asi na to trochu jiný měřítko), chvíli nám trvá, než se naladíme zpátky na stejnou vlnu, což je na jednu stranu trochu smutný, ale vlastně je super, že to vůbec dokážeme ještě. Probraly jsme nakonec asi i to, co jsme nechtěly, trochu zformovaly malej plán na jaro.. A docela jsme si udělaly slušnou párty, viď, Terez?

“Tak já vám to jdu spočítat…”
“Jak jako? Vy už zavíráte?”
“Nóó.”
“Ježiš a co máme teď jako dělat? Pro mě přijede táta až za hodinu!”

…tož napsaly jsme “tátoj,” ať přijede za hodiny alespoň dvě, aby mělo smysl se převelet do jinýho podniku a následně se po tom, co se nějaký pán začal věšet za nohy od stropu a my jsme začaly přitahovat pozornost až příliš mnoha lidí, zmizet domů.

Zničená ze sobotní noci se ještě trochu víc zničit na pump fx, ať začnem ten pracovní týden s dobrým pocitem z bolavých svalů. Dneska ráno jsem vstala s tím, že budu fakt silná a půjdu běhat a víteco. Sníh zase. A moje síťkovaný letní běhací boty. Nejde tohle, no.

life & stories, parties & events, photos

February 2, Sunday

posted by cassidy on 2014-02-02 at 1.55 PM, 0 comments

Od úterního večera do pátku na horách u Natáličky. Zmizet o všední dny a zazdít komunikaci se světem, který po mně vyžaduje práci, bylo trochu stresující, ale udělaly jsme strašně moc věcí dobrejch, nešly jsme tentokrát ani na lyže, ani nikam moc jinam. Fotily jsme, natáčely, fotily natáčení a následně zpracovávaly všechny ty pořízený věci dva dny v kuse a strašně jsme si to užily. Pro začátek je tu trailer v předchozím příspěvku, ale ještě přijdou věci! Vzaly jsme si všudypřítomnou mrkev do kina. Vejška je film, kterej jsem asi vidět nakonec fakt moc nemusela. Poslední večer jsme byly trochu smutný a dlouho jsme si povídaly v posteli.

“Vymyslíme to pak s Google translate.”

“Dram kávy”  a extrémní extrémy.

Kopyrajt my dvě, Beskyda a Natála.

Nechala jsem si vytisknout fotky. Příště to musím udělat po kratší době než po tři čtvrtě roce, kupička 200+ kusů teď čeká na nalepení do scrapbooků a mám trochu pochybnosti, jestli na to na někdy dojde.