Monthly Archives

February 2014

life & stories, parties & events

February 27, Thursday

posted by cassidy on 2014-02-27 at 10.50 PM, 3 comments

“Půjdeš semnou na film 20. února?”

A tak bylo 20. února. La Película, přehlídka španělsky mluvené kinematografie, a skoro měsíc dopředu zamluvené vstupenky na Německý lékař Wakolda, kde hrála Natalča. Nešlo nevidět z toho důvodu, že. Večeře a následná předkinová tour po kavárnách a McD s Bárb a Pólem a film. Po shlídnutí traileru jsme čekaly trochu větší drama. Ale den na to jsme zjistily. že kdybysme byly vzdělanější, bylo by to děsivější. Zpětně to už nebylo takový.

Jsme mimopražský obě, žejo, neměly jsme se už jak dostat domů po kině a a byl nám zamítnut azyl. Je možný, že by vás někdo tak moc nechtěl doma, že by vám radši zařídil hotel? Asi jo… :D Tož máme spát v Aquapalace v Čestlicích, což je trochu… z ruky. Dobrodružná cesta přes Václavák hemžící se ženami na lovu, daří se nám setřást rozumiš-spanish-Jonathana, kterýho jsem očividně zaujala ještě v kině a metrem narvaným víc než v odpolední špičce míříme na Opatov. Strach! :D

“Prosímvás, kde budem mít nejlepší vystoupit do aquaparku? V Čestlicích nebo V Oblouku?”
“Nó.. V Oblouku asi. A jízdenky máte?”
“Jojo, z metra…”
“Můžu je vidět?”
“Takový ty za třicet dva, ale vydržte,” štracháme v kabelkách
“Jo, tak ty vám stačit nebudou, to už není Praha.” 

Autobus jede naštěstí asi za tři minuty a následujících dvacet se modlíme, abychom od zastávky viděly aspoň někde v dáli svítící logo areálu a tušily, kterým směrem se takhle o půl dvanáctý kdesi v divočině za Prahou vydat.

“Brý večer, my bysme tu měly mít rezervaci na jméno Vorel*.”
“A která z vás je Vorel?”
*záměrně změněno

Škoda, že nám nikdo včas neřekl, že jsme mohly jít i do bazénů, bysme si vzaly plavky. Takhle si můžeme maximálně napustit vanu. Hned po tom, co vyzkoušíme obrovský hotelový župany, vylezeme ze skříně a doskáčeme na postelích. Milovat nás, jak jinak. Nemám zapomenout zmínit, že N. je expert na dělání pěny ve vaně, i když se zrovna moc nepředvedla. Po půl třetí konečně zavíráme oči s tím, že už se vidíme na snídani, neboť nás dostihl hlad a žádná půlnoční svačinka se na dosah nejevila.

Minutu po zavření očí vedle mě do postele spadlo něco. Něco, co mohlo mít rozměry a váhu třeba tenisovýho míčku, fakt jako citelný dost to bylo, vylítnem obě a nikde nic. Duchové všude. I u N. v pokoji, i v hotelu. Pronásledujou nás?

Dokonalost v podobě snídaně. Pánové od stolu vedle nás sledovali celou dobu, ale když jsme si přinášela po padesáti minutách neustálýho jedení každá pátý talířek jídla, zatímco oni celou dobu usrkávali kávu z malých hrnečků, nevěřícně kroutili hlavama a pravděpodobně mysleli, že je nevidíme. Whatever.

Následovalo utrpení, jsme neuvěřitelně přežraný, dvě hodiny sbíráme síly ke zvednutí se ze stabilizovaný polohy a vydání se na cestu k domovům a svatosvatě si slibujeme, že už se nikdy nikdy nikdy nepřejíme. (Hlad jsem od snídaně v osum dostala někdy v půl pátý odpoledne a následně jsem se v šest přežrala znova, výživnej den. Ale od tý doby fakt né už, naštěstí!!)

Z tohoto výletu našeho vyplynulo jedno důležité ponaučení. Nespoléhat na to, že pastu na zuby vezme ta druhá. Nevezme.

Bad hair day level: drdol. Tak jsme klasifikovaly stav, kdy máte na hlavě takovýho hagrida, že už ani culík není přijatelnej :D Stane se.

“Ty musíš asi na tom internetu hodně hledat, abys pokaždý našla novou věc, kterou mě nasereš, co?”
Aneb mamka a její postoj k mým neustálým pokusům s neznámýma potravina :D

Umírám docela ze cvičení, docela jsem se nějak do toho dala a mám teď zrovna takovou tu fázi, že MUSÍM. Ale včera už mi bylo zle na pumpu, na dnešek jsem si naordinovala pauzu. Měla jsem ráno chuť jít běhat, ale mám tak unavený svaly, že by to stálo za houby. Zítra. Zároveň ale cítím, jak mi to, že “něco dělám” dodává energii a sílu, když vezmu v potaz, kolik hodin průměrně spím, samotnou mě občas překvapuje, jak jsem přes den v pohodě.

Mám ráda svoje “školní” bloky. Vždycky mám jeden, oficiálně na poznámky, žejo. Z větší části je plnej různých čmáranic, nápisů, obrázků, řádků z písniček, který mě zaujaly, prostě kde čeho. A baví mě tím pak zpětně listovat. Do jednoho z nich jsem si nakreslila před pár dny ručně jednoduchý logo na svůj web s fotkama, zdigitalizovala ho a měla jsem z toho (vlastně asi pořád mám) fakt radost, asi poprvý, co jsem něco takovýho udělala tak, že to je i dobře provedený, rovnou ve křivkách a takhle, prostě použitelný :)

Umírá mi telefon. Softwarově, zase. Nemám na to moc nervy, už jsem málem kupovala náhradu, ale dobře, že nejsem líná si prověřit kde co a zabránila jsem tak tomu, že by mě někdo dost dobře oškubal. Nicméně telefon tím pádem nemám.

Zítra jedu k N. a od léta mi říká, ať jí upeču buchtu, co jsem pekla poslední víkend v Uptonu. Našla jsem jinej, ale hodně slibně vypadající recept, výborný složení, živiny… Asi mi to mělo být rovnou od začátku podezřelý :D No, ehm, znáte takový to “… a za stálého míchání vylijeme do záchodu”? Neslo se to v podobném duchu – po ochutnání prvního sousta jsem ho zase honem rychle vyplivla, buchta letěla do koše málem i s formou a ještě jsem si šla vypláchnout pusu? Vážení, tohle se mi fakt ještě nestalo xDDDDDDD  Takže nic. Jsme bez sladkostí na víkend.

Středa byla můj poslední první školní den na bakaláři. Doufejme. Zbývá mi už jen jeden předmět, volitelný, a zatím to vypadá, že jsem si vybrala úplně nejlíp, jak jsem mohla, po první přednášce a cviku jsem nadšená. Po 169 odstudovaných kreditech konečně něco, kvůli čemu asi budu fakt ráda jezdit do Prahy a z čeho budu mít pocit, že mě může fakt někam posunout. Kdyby bylo aspoň pár dalších předmětů, kterýma jsem si musela za tři roky studia na VŠE projít, koncipovaných podobně, mohla být spousta věcí jinak.

Protože mi N. nevěřila, že půjdu ven v účesu Kelly Parker, který jsme vyhodnotily jako největší možnou účesovou pomstu. Challenge? Tak na poštu, no :D 

Zajímalo by mě, kolik jsem zapomněla natočit videí do únorový videochallenge. Zjistím zítra, no :D

life & stories

February 22, Saturday

posted by cassidy on 2014-02-22 at 7.23 AM, 1 comment

image

Když vstanete do brzkýho šedýho sobotního rána a máte strach, nějak úplně ze všeho. Čaj z oblíbenýho hrnku s uvozovkama a pár stránek z pozitivní knížky k snídani, půjdu si na chvíli zaběhat a pak už si na to nevzpomenu. Deal?

Pusťte si k tomu se mnou Beautiful day.

photos

February 18, Tuesday

posted by cassidy on 2014-02-18 at 7.39 AM, 0 comments

Když máte fotky z analogu ráno po vymotání filmu z foťáku. Foceno půjčeným Zenitem E na film, o kterým jsme věděli jen, že je to čtyřstovka a to, že se mi válí minimálně dva roky v šuplíku. Pak tu byla ještě dost velká právděpodobnost, že je prošlej a barevnej, protože černobílej jsem nikdy nekupovala. Půlka nafocených fotek bohužel zemřela ve chvíli, kdy se milý Zenit zasekl a museli jsme ho trochu násilně otevřít. A samozřejmě nějaký jsem zmršila špatným odhadem hodnot. Ale už umím pracovat s expozimetrem, příště čekám o trošku větší procento úspěšnosti. Opět velký díky Jirkoj, tenhle film totiž neviděl fotolab, takový mám šikovný a ochotný kamarády :)

Moje fave <3

Protože “ono” to má samospoušť!

Něco potřebuju dneska vyřešit. Držte mi palce.

life & stories, parties & events, photos

February 17, Monday

posted by cassidy on 2014-02-17 at 11.27 PM, 1 comment

Měla přijet v pátek. A v pátek byl Valentýn, že, proto čekám na nádru se srdíčkovým balónkem, největším kýčem, kterej jsem cestou dokázala vymyslet a sehnat. Ale přišlo mi to celkem cute. Že vyleze z podchodu ověšená krosnou a  kabelkou  a ještě u toho ponese živej tulipán, to jsem fakt nečekala <3 Lidi na nádraží netuší xDDDDDD Máme už asi tři měsíce v plánu večeři a ještě si měníme rezervaci na dřív, v pět na jídlo, abysme byly v osm doma. Osmá ranní bohužel byla rozhodně blíž, než ta večerní. Dokonalý burgery v Arts Café, nenápadně sledujeme všechny páry okolo nás a fandíme pánovi, co čeká snad tři čtvrtě hodiny s červenou růží (nakonec mu slečna přišla, ale bylo to napínavý!). Slibuju ještě jeden drink v casinu, protože tam N. měla být už před rokem a půl a od tý doby jí to nikdy nevyšlo. Ne, že by o něco přicházela, ale chtěla ho “zažít”.  Jenže potkáváme lidi, další lidi a najednou je půlnoc, Pagi, procházka, vyhlídka, skoro doma už jsme, a pak zase nejsme, vinárna a valentýnská párty, Micky, Ponorka a drsnopárty, bohužel poslední zastávka v kebabu opět a domů nad ránem. Aha, no.

Trapka z Trutnova a “Na severu Čech nemaj’ dech,” Pagi perlí.

V sobotu nevíme, jestli strašně chceme nebo strašně nechceme jet do Soči. Jedeme nakonec, Tomáš nás bere autem, což je ještě lepší. Policie na koních v McDrive.

“A objednávali něco i pro ty koně, nebo jen pro sebe?”
Prý jen pro sebe, jestli to chcete taky vědět.

Sice sportoviště tajou, všude je spousta vody a bláta, s tím nikdo nic nenadělá, ale přijde mi to sympatický a má to hezkou atmosféru. Muselo to stát neuvěřitelných peněz, ale lidi si to užívají a myslím, že je fakt milý, že přijdou snowboarďáci udělat show lidem, že má veřejnost takhle možnost být blízko vysílání. A tak.

Protože některý ženy umí číst v mapách.

Nejvíc z celýho výletu jsme si ale rozhodně užili strom cestou k autu. Nemám vůbec tušení, jak se to stalo, ale na dvacet minut jsme absolutně zapomněli, kolik nám je… A lezli po stromě. A věšeli se za nohy. A ani těm policajtům v pozadí to nevadilo. Úplně na chvíli nevnímáte, že běží čas a že máte na kost zmrzlý ruce i prsty na nohou, protože conversky a únor.

Kdo uhodne, co děláme na týhle fotce, má u mě velký bezvýznamný plus :D Ne, umím teď dělat diplomy, asi i diplom bych udělala! 

Ninja! 

“A tys byla někdy na Okoři?”
“Ne.. Proč?”
“No, žes minule po mě chtěla, ať se naučim tu písničku, že si ji zazpíváme…”

A pak prostě stojí na kraji silnice pán od nějaký konkurence Family Frost, vy chcete zmrzlinu, zastavíte, koupíte si jich 15, protože po míň se neprodávají a zapomenete na ně v mrazáku. Se stává i v lepších rodinách.

Koukáme na třetinu hokeje doma a na druhý dvě s klukama ve Zlončicích, rychlej přesun během přestávky. Rozebíráme s Jiřím zaseklej Zenit E, čímž přicházím o většinu do tý doby vyfocených snímků, ale foťák žije. On asi přežije kde co, to je pravda. Jen poučení pro příště – režim bulb nezkoušet. Zasekne se to znova.

“S tím i kdybys upadla, tak to spíš udělá kráter do země, než aby se to rozbilo.”

A zase rychlej přesun domů, jsme úplně hotový, čerstvej pražskej vzduch udělal svý. Chceme koukat na Musíme si promluvit o Kevinovi, ale po patnácti minutách to vzdáváme, protože minimálně pět minut už jsme prospaly.

“Ještě, že jste nepřijely barákem.”

Protože Sněžka je daleko a protože na Sněžce už jsme byli hodněkrát, nedělní plán zní: Milešovka. Taková poloviční Sněžka. Zato terén by mohl směle konkurovat! Bahno po kotníky, spadaný stromy nebo deseticentimetrová vrstva ledu, vyberte si. A nebo taky všechno dohromady. Myslím, že pádu se neubránil ani jeden z nás, jak čuníci jsme se vrátili. Znova zničený úplně, computer kids na vzduchu, proč tohle děláme. Ale vnitřně se pak člověk usmívá.

Jsem za Zenitem. Doslova.

Fotky z Milešovky jsou od Káti a Jirky, tak jim hromadně poděkujme za to. Já jsem tentokrát nechala pětitisícovku napospas autu, protože mi přišlo úplně jako magořina, abysme si nesli v pěti lidech pět záznamových zařízení, ale byla jsem z toho pak celou dobu nervózní, nemůžu to dělat prostě asi. Nosila jsem si teda v ruce tu cihličku, Zenit půjčenej od Jirky, jenže mi zbývalo asi šest snímků na filmu, to si člověk musí hodně rozmýšlet. Ale to zase až příště :)

life & stories, photos

February 7, Friday #2

posted by cassidy on 2014-02-07 at 6.41 PM, 0 comments

V poledne jsem si přinesla z labu cédéčko s fotkama z Diany. Vždycky velký očekávání, nevýhoda toho, že je nemám rovnou papírový, že je nemůžu prolustrovat hned na chodníku před dveřmi, ale musím si počkat domů. Tentokrát trochu zklamání, mám trochu podezření, že se porouchalo přetáčení filmu, protože na dvou třetinách z něj nebylo absolutně nic, ani náznak. Zbylých jedenáct políček vydalo pár povedených záběrů. Naštěstí si za ten půlrok nepamatuju vůbec, co jsem vyfotila, tak mě to alespoň tolik nemrzí. Krom jedný fotky, ta dost. Ale to je film :)

Takhle to šlo postupně :)

(Vidíte zvíře?)

A prostě. Stala se věc úplně! Si tu zrovna připravuju do příspěvku tyhle fotky, vlezu Natále na blog a čumím úplně jak péro z gauče. Nejen, že je stihla postnout ještě dřív, než já, ALE…! Ti Killers? Cože prostě?! To fakt musí bejt telepatie, včera jsem PŘESNĚ tohle říkala Tomášoj, když jsme jeli z tý nemocnice z Kladna tady u nás na mostě, že to je šílený, že Mr. Brightside je deset let už stará písnička a že deset let je strašně moc.

Úplně je pravděpodobnost asi 0,0000000000000000000014, že bysme měly potřebu něco takovýhleho někomu sdělit takhle ve stejnou dobu. Jaký jsou faktory, který by ovlivnily nějakej výpočet pravděpodobnosti? Teď přemýšlíme usilovně. Asi to, kolik posloucháme společnejch kapel. Kolik mají The Killers písniček a kolik dní fungujou? A asi by to taky dost ovlivnil fakt, že jsme se spolu o hudbě bavily asi tak jednou v životě. Dvakrát vlastně. Jednou o Franz Ferdinand a podruhý o Schovaný od Fixy. Takže tak. Teď to někdo spočítejte. Dík!