Monthly Archives

November 2013

life & stories

November 30, Saturday

posted by cassidy on 2013-11-30 at 10.11 PM, 5 comments

“Už nebloguješ?”
“Už nebloguju asi. Nestíhám.”
“Dělej. 10 minut. Rychlovka.”

21.32 je, tak 10 minut fakt ale. Mám tu pár poznatků/věcí, o který jsem se s váma podělit chtěla.

V Café Palanda mají fakt dokonalý burgery. Říká se to, ale – “důvěřuj, ale prověřuj,” takže jsme s Adamem prověřovali. A shodli jsme se na jednom – že vám dáme radu. Nechoďte na rande na burger. Nebo možná naopak jděte hned na první, když pak bude ještě nějaký druhý, tak zvládnete spolu kde co xDDDDD Je to fakt prasárna. Ještě teď úplně si vybavuju ten pocit bezmoci, když jsem držela tu obří věc v rukou a neměla absolutně tušení, jak se do toho mám zakousnout, aniž by mi všechen obsah v tu chvíli nevypadl druhou stranou. A to já si dokážu nacpat do pusy pěst, hoši, žádná slabota. Natlemili jsme se hodně u toho. Ale nějaký “dělat dojem” by se tam provádělo asi docela těžko :D

Při učení na test z psychologie jsem si objevila “diagnózu”. Věc, která mi udělala fakt radost v tu chvíli, že má jméno. Anticipační fantazie. Hodně ji “používám” a myslím, že díky tomu je můj život a moje vnímání spousty věcí úplně někde jinde. To by bylo na hodně dlouhý povídání, rozhodně ne na deset minut.

Přišli jsme o Punto. Prudká známá zatáčka, ale mokrá silnice asi ve spojení s několika stresujícíma situacema zároveň, nezvládnutý řízení, pole a škody takový, že oprava neměla smysl. Tři otočky přes střechu, au. Naštěstí bez újmy na zdraví, to je hlavní. První auto, citovej vztah, naučila jsem se na něm řídit, žejo. A jak jsme byli pyšný, že jsme si pořídili auto sami (dokonce navzdory protestům všech čtyř rodičů)… Vždycky jsem myslela, že to budu já a moje “dynamická jízda”, kdo ho jednou pošle do věčných lovišť. Nestihla jsem to. Měla jsem ho ráda. RIP.

Nepijte na léky na chřipku. Blbý, že díky těm lékům vám bude mnohem líp a zapomenete, že jste se vlastně necítili dobře a vzali jste si na to nějaký léky.

Mám spoustu modřin z dvou workshopů pole dance a sedřený bříška prstů z horolezecký stěny. Nový věci. Miluju nový věci. Oboje mě nadchlo a obojímu bych se ráda věnovala i dál, nebo si to prostě alespoň ještě někdy zkusila. Jsem před chvílí popisovala pocity z lezení, a protože jsem řekla, že rychle to napíšu, tak copy&paste.

“Bylo to super, bylo. Ale takový, že chvílema na hranici něčeho příjemnýho. Nevylezla jsem úplně nahoru teda, asi 2 m pod vršek. Odhadem fakt. Nevím, kolik to má, ale tak třeba 85% tý stěny? Bylo to dost vysoko. Kdyby mi Radek neradil zespodu, co mám dělat, a neodmítal mě pustit dolů, tak bych to nedala takhle vůbec. Bylo to hodně náročný pro mě, měla jsem obrovskej strach a nahoře už takový pocity bezmoci docela fakt.”

Pamatujete si, jak jsem v minulým postu psala o poníčcích z Kinder vajíček? O tom, jak N. řekla, že pak koupí další, abych měla šanci najít jednoho i pro sebe? Zapomněly jsme na to, vzpomněly si až úplně na poslední chvíli, a už je nikde nekoupila. Tři dny po návratu přijdu po tmě ze školy, na stole na mě čeká neočekávanej balíček a v něm… A RŮŽOVEJ prostě ještě! Jsem měla na krajíčku, no <3

A mám ráda svojí vesmírnou mikinu. Bych napsala proč, ale ono je to takový dost podobný jako s tou anticipační fantazií a myslím, že by to nebylo pochopeno úplně :)

22:09. Už nikdy jí nebudu věřit, že to napíšu za deset minut. Vím, žejo. Vždycky to trvá.

Vymejšlím(e) věci. Budou se dít věci?

life & stories, parties & events, travels

November 17, Sunday

posted by cassidy on 2013-11-17 at 4.03 PM, 9 comments

Dopoledne volám, že bysme se asi měly fakt nějak domluvit, co bude, ať si koupim nějak busy a všechno. Dva marný pokusy, signál je sviňa. Tak trochu čekám, že se ozve, až nějakej bude, nebo že teda zavolám večer. Nic. Sedím si tak na angličtině odpoledne a najednou smska.

“tvl googli kde nam v andoveru pucej jakoukoli lod :DDD”

Sounds like… VODA 2013! xDDDDDDDDDD

Tenhle výlet byl v mnoha ohledech takovej sociální experiment. Hodně věcí jsme udělaly fakt jinak. Je docela složitý to vyjádřit takhle, ale jeden příklad za všechny – nevzala jsem foťák. JÁ. BEZ FOŤÁKU.

Čtvrtek ve znamení cestování. Autem na nádraží, vlakem, pěšky a busem na letiště. Ve vlaku po dlouhý době rozhovor s Argamem. Pak už jsem jen poslouchala a četla. Pořád, v kuse. Cesta byla strašně fajn, vůbec mi nevadilo tentokrát, že letím sama. Tím, jak je úplně mimo sezónu, bylo letiště úplně klidný, nikde žádní vystresovaní lidi, naštvaní lidi, lidi, kvůli kterým se občas stydíte za to, že jste Čech… Volná prostřední sedačka mezi mnou a paní sedící u uličky v letadle, taky příjemná záležitost. Našla jsem pánovi sedícímu přede mnou snubní prstýnek, kterej mu z neznámýho důvodu odlítl a zapadl asi o čtyři sedačky dopředu, vypadal, že mě bude milovat do konce života za to a koupil mi pití. Poprvý vidím z letadla pobřeží britských ostrovů. Vždycky bylo buď špatný počasí, mraky, mlha, nebo jsem ho prospala. Už jen z toho radost.

Londýn bez deště, autobusy na čas, lehkej kufr, fakt takový, že úplně značka – ideál. Kdybych se ještě nepřekoukla v čase příjezdu do Winchesteru a nepřijela tam téměř o hodinu později, než jsem původně myslela a než na mě N. čekala, bylo by to úplně dokonalý. Jedna ráno, přijíždí narvanej poslední noční autobus. Ona vystoupí z auta v tom, září v růžovým tričku, postaví se s rozkročenýma nohama vedle auta a na moje nadšený (a omluvný) zamávání ještě z uličky autobusu reaguje zvednutím prostředníčku. Nemilujte ji :D Pak se pro jistotu ještě nechá málem přejet National Expressem a můžeme jet “domů”.

Hrabu se otevřít kufr auta, abych si do něj dala na cestu svoje zavazadlo. Prej, jestli si to nechci dát na sedačku, že tam je asi bordel. Můj špinavej kufr, kterej vláčím 15 hodin vším možným. Nechci, chci do kufru ho dát. Otevřu ho, bordel nikde.

“Si děláš srandu?!” xDDDDDDDD

Uprostřed úplně prázdnýho kufru leží ty sešmajdaný tyrkysový žabky z loni, o kterých celý léto říká, že už si je nikdy nevezme na sebe, že je vyhodí, protože z nich bolí nohy. Okay. O čtyři měsíce později přesně tam, kam je v červenci naštvaně s bolavýma patama pohodila.

“Nejedu po dálnici ale, bych usla.”

Motáme se vesničkama, počítám mrtvý králíčky u krajnice a v tu chvíli začíná něco, co je strašně vtipný, ale bojím se, že vám to nebude připadat xDDDD

“Víš, Camilla mají na záchodě spoustu fotek jejího manžela ze školy, z nějakejch sportovních akcí…”

Vím, taky jsem tam na ně v létě koukala :D

“Nikdy jsem nevěděla, jak se jmenuje, nikdy ho nějak přede mnou neoslovila, a pod těma fotkama má iniciály G. J. Dxxx, tak jsem si nějak odtušila, že asi George, nebo tak.”
“Gary možná.”
“No, JENŽE! Mi vypráví něco, a že nějakej guy něco udělal.. a nedává mi to smysl, jako kdo že to udělal? A on prostě se jmenuje Guy!!  xDDDDDDDDDD Jsem vůbec nevěděla, že to je i jméno!”

Následujích pět minut trávíme usilovným přemýšlením nad tím, jaký je nejtrefnější překlad guy/guys do češtiny.  Týpek. Guy je prostě týpek.

“A to druhý jméno nevíš? Co by to mohlo bejt? Třeba Jake?”
“JOKE xDDDDDDD”

Guy Joke. Týpek vtípek. Hoši. (Jako nejmenuje se tak (asi, žejo – ale nikdy nevíte), ale pro nás už navždycky bude, chudák pán Camilly manžel xDDDDDDDD)

Týpek vtípek, týpek vtípek, týpek vtípek.

“Si představ, že by ses jmenovala třeba Týpek Kxxx.” 

Týpek Kxxx, Týpek Motyčka (promiň, tpk xDDDDDDDD), Týpek Vtípek.

Nemůžem usnout, kecáme někde do čtyř, půl pátý, pokaždý nám přijde, že uteklo pět minut a při každým dalším kouknutí na telefon je o tři čtvrtě hodiny později. Nakonec nám zbývají krásný dvě a půl hodiny do budíku.

“Jsem věděla, že tu do Vánoc ještě jednou 100% budeš.”

*Sem patří strašně důležitá poznámka o nějaký zkratce, který jsme se tlemily, a úplně nám vypadlo, o co šlo. Třeba si časem vzpomenem’.*

Vstáváme přesně 7 minut před tím, než musíme vézt K. a C. do školy, tak tak si stíháme vyčistit zuby a vyměnit alespoň některý části spacích úborů za civil, nebo alespoň “pyžamo” překrejt :D Protože busy v UK jsou svinstvo takový, že odjíždějí třeba i o 5 minut dřív, než mají, ve chvíli, kdy přijíždíme na autobusovou zastávku, C. ukáže skrz čelní sklo na odjíždějící autobus se slovy: “Hm, támhle to byl můj bus..” Za tři čtvrtě hodiny jede další. Doufám, že to nebude poslední hřebíček, prej nějaký problémy s docházkou…

Miluju její výchovný metody.

Páteční dopoledne doma, milion práce, prosimvás, Beskyda šla uklízet, napsala mi na fejsbuk, ať laskavě taky přiložim ruku k dílu, tak jsem tady teď já a mám kousek napsat já. Tak především byste měli vědět, že jsme byly celej pátek nenamalovaný XDDDDDD To by nebylo asi úplně divný, ale my se asi před sebou stydíme normálně nebo tak a prostě se malujeme. Hlavně, jak Beskyda furt fotí, tak asi chci mít nějaký pěkný fotky nebo tak, ale prostě jsme poprvý v životě byly nenamalovaný víc jak 10 minut. Ono hlavně kdybysme chtěly bejt, tak by to asi stejně nešlo, protože ten pátek byl Mordor fakt. Spaly jsme dvě a půl hodiny, pak jsme rychle odvezli mláďátka do Andoveru a pak jsme udělaly litr kafe, kterej jsem vypila sama hned a Beskydě jsem dala až z toho druhýho litru kafe. Ta mi řekla, že se nediví, že jsem nemocná, když nic nežeru a piju jenom kafe a redbull. XDDDDDDD

Chudák musela žehlit 3,5 hodiny prádlo, protože kdybych to dělala přes den všechno já, tak bych pracovala přes 12 hodin a to se nedalo. Já jsem uklízela, ona žehlila. Ale jako uklízela jsem opět na kolenou a hadříčkem jsem vytírala rohy místností, aby ten dům byl prostě sterilní. U toho jsme poslouchaly náhodný pořadí skladeb z mýho iPhonu, což se rovnalo půlce indie a půlce sraček, který mám na běhání, ale u těch sraček jsme vždycky jásaly a tančily a zpívaly do žehliček a hadříků. Taky jsme u toho stihly navařit obrovský menu, vepřovou pečeni a milion příloh, upíct jabkovej koláč.

Ta hudba nás dostala úplně do taneční euforie, že jsme říkaly, že večer půjdeme prostě do Lajfu to rozbalit!

A taky jsem vám neřekla, že Beskyda mi přivezla strašně moc speciálních vitamínů, který jsem si naporoučela ve formě kousacích prášků, takže mám na každej den snídaně hotový, protože těch prášků teď ráno beru asi 10. Stálo to šílený prachy a miluju ji, že mi je dovezla a taky ji strašně miluju, jak mi dovezla na HDD ty filmy<33

Nechce se mi psát již, takže ji jdu zavolat zpátky, ať píše ona. Vaše drahá Natálije.

Ty filmy, co jsem “dovezla na HDD”, teď budu natřikrát posílat na fleškách poštou, aneb vítejte ve 21. století a kupte nám někdo, prosím, k těm deseti práškům, ještě nějaký léky na paměť, děkujem.

Když jsme někde po obědě měly splněný povinnosti nejnutnější, mohly jsme “za odměnu” jet “se psem ven”, což se rovnalo času pro uskutečnění největšího plánu našeho. Do poslední chvíle jsme nevěřily, že na to dojde, neb se mi vážně nepovedlo vygooglit místo, kde by nám osmýho listopadu poblíž Andoveru půjčili loď, poštou z ebaye člun by nám nestihl přijít a Katie nám od kamarádů nesehnala žádnej i přes veškerý prosby. Přemýšlely jsme už i, že bychom zkusily napsat mojí letní hostmum, ale to jsme zavrhly s tím, že ona moc nefandila těmhle hurá akcím a bejkárnám.

A pár hodin předem nás nejvíc zachránil Milana šéf prostě, někdo, od koho jsme to nečekaly vůbec už. Děkujem <333 Tuhle story umí N. vyprávět nejlíp ale prostě, ještě jednou předávám slovo.

Tak vidíte, nedá mi pokoj. No prostě poslední koho jsme se zeptaly, byl Milan a ten hnedka, že jo, že má šéf nějakou loď a že určitě se tam vlezou dvě osoby dospělý. Byla to nějaká divná loď, něco mezi kánoí a nafukovacím dětským člunem, prostě to nebyla ani nafukovací kánoi ani člun, nevíme prostě, každopádně největší plus na tom bylo, že to měl nafouknutý v garáži od léta a VEŠLO SE TO DO AUTA. Sice teda předek namáčklej na skle a otevřenej kufr, třetina lodi venku a Beskyda namáčklá vzadu na dveřích, ale jely jsme. Ten kus řeky, kterej jsem prostě chtěla sject, byl pohádkovej. Docela hluboká úzká řeka, jako jenom po pás třeba, klidná, ale přesto vcelku rychle tekoucí, nikde žádný kameny, boží zatáčky, boží splávky vždycky s kusem úplně udělaným, jak kdyby byl pro loď. Prostě jak v pohádce. Úplně nám bylo jedno, že je fakt strašná zima, že nemáme konev na mobily a osobní věci, všechno jsme nechaly v autě, vzaly loď a šly asi prostě kilometr nahoru po břehu řeky s lodí, fakt docela těžkou a dvě malýma lopatama jako pádlama, ehm. A jely sme a jelo se nám fakt dobře. Některý místa byly brutální, brutálně rychlý, některý zase pomalý, celkově ta trasa byla hrozně krátká vlastně, začalo trochu pršet a byla fakt zima a nám bylo nejlíp, trochu vody v lodi, mokrý nohy jako vždycky, ale úplně ticho, jen voda jak šplouchá slyšíte, boží. Strašně jsme se soustředily na jednu prudkou rychlou zatáčku, abysme to vybraly a nenarazily do břehu a necvakly se prostě, že když jsme ji projely docela bez újmy (trošku jsme narazily XDDDDD) tak jsme byly tak happy, že jsme si jaksi nevšimly dvou rybářských vlasců před náma a ty rybářský vlasce si zase nevšimly nás, takže jsme ani jeden neuhnul. Všechno bylo strašně rychlý, vlasec všude, jak loutka si připadáte a najednou dva rybáři, stojí prostě v křoví, nejsou vidět a mají otevřený pusy a nic neříkají, jsou úplně vyděšení XDDDDDDDD My ve vlasci, čumíme na ně taky, nikdo nic neříká prostě a je to hrozně trapný XDDDDDDDDD Najednou teda se ten mladej s velkýma ušima vzchopí a vykoktá ze sebe, že coje, že tam nemůžeme vůbec bejt, že to je soukromý strašně a kde jsme se tam vůbec vzaly. No vole, připluly sme prostě, no. “Budeme dělat, že jim nerozumíme!” Rybář se uklidní a říká: “Máte povolení tu být?!” a my úplně zadržujeme smích a říkáme, že nemáme a on, ať teda opustíme člun a řeku a vylezeme ven XDDDDDD Samozřejmě museli rybařit u toho nejdebilnějšího břehu, u kterýho se nedalo vylízt z lodi ven, takže jsme se tam všichni plácali prostě. Říkáme, že dojedeme jenom k autu, ale prej ne. Tak jsme musely vylízt z naší lodi, vzít ji zase do rukou a dojít s ní k autu. Celou cestu jsme opakovaly jejich slova horším a horším tónem. “Máte povolení tu být?!” Takovej typickej rybář prostě né to byl, byste se tlemili taky. Takovej týpek vtípek úplně XDDDDDDD.

Týpek vtípek s největšíma zubama, jaký jsme kdy viděly.

A to vám zapomněla ještě napsat, že k naší vodě strašně patří paštika. Věc, kterou si doma nedám, jak je rok dlouhej, ale speciálně kvůli tomuhle jsem pašovala v příručním zavazadle dvě Májky. Protože tu trasu jsme měly vyhlídnutou fakt krátkou, musely jsme si namluvit, že máme hlad, snad po pěti minutách v lodi, aby bylo “už na čase” udělat si pauzu na svačinu a spráskat paštiku xDDDDDDDD Zní to blbě. Ale muselo to bejt. Muselo.

Kouzelnost, což? Jediná fotka z tý oblasti, neměly jsme pak telefony už, ale celý takovýhle a ještě pěknější to bylo <33

Cestou pro P. do školy začíná v rádiu hrát Maniac z Flashdance. V tu chvíli, na samotě někde mezi stromama v dešti, kdy jsme ještě úplně nečekaně chvíli zticha vyčerpáním, to působí směšně prostě. Cukaj mi koutky. Nevydržím a kouknu na N., která v ten moment vyprskne taky, s tím, že nechtěla se začít smát, ale že jak jsem se podívala, tak už nemohla taky to vydržet :D

Hraje taky taková chytlavá písnička, kterou jsem nikdy předtím neslyšela, ale líbí se mi na první poslechnutí. Ptám se, jestli neví, co to je, ale neví taky. Líbí se nám oběma. Zapisuju si do telefonu, co mi ulpělo v hlavě po skončení: “She said I think I… and I said” (duchaplný xDDDDDDDD) a v tu chvíli nevěřím, že z takhle obyčejný fráze by se mi mohlo povést zjistit, co to bylo za song. A zrovna na první dobrou prostě, happyend, máme ji.

Pes zapadl chudák do bláta a nemohl se vyhrabat z vody na břeh.

“Ježiš, tak mu nějak pomož, ne?”  
“Proč?” xDDDDDDDDD 

Zachránila ho teda, ale Joey na to, jak miluje vodu, bude mít asi chvíli respekt, zbytek dne byl chudák takovej uťáplej a podezřele hodnej.

A po tom, co spíme dvě a půl hodiny, celý dopoledne makáme, celý odpoledne chcípáme zimou mokrý na lodi, vyzvedneme dítě 1 i dítě 2 a sedneme si na minutu k čaji (“Dáš si čaj?”) a jablkovýmu koláči, a jediný, co chceme, je postel, nemůže hostmum strašně pochopit, že pátek večer a my nechcem ani slyšet o žádný párty :D Jsem říkala na začátku, že všechno jinak, než byste asi čekali. Ale prý nám to fakt sluší. Že vypadáme mladší a přátelštější. Nenamalovaný, s culíkem, legínách místo kalhot a s brýlema. Jak klony. Potřebujete na tohle sílu dvou prostě. Nebo já alespoň. Ale budu na tom pracovat, jsem slíbila. Zmůžem se ještě na otočku sjet do Tesca pro balík PomBar a lahev lambrusca k večeři, dva saláty a gluten free párek na oběd na následující den. Usmívá se na nás muž. Já myslím, že asi z lítosti, ale prej ne, že se to stává často, když člověk vyrazí “tahle” mezi lidi. Asi jako fakt vypadáme přátelsky? XDDDDDDDD

Lachtan.

Ráno máme odvoz na autobus o dvě hodiny dřív, než doopravdy jede, HM nám to takhle krásně naplánovala, abysme to měly aspoň trochu nepříjemný. Nám to je jedno, alespoň máme čas na Costu, odvoz je víc chudák, že musí vstávat v sobotu tak brzo a vlastně úplně zbytečně. Britská inteligence. Whatever. Kafe, muffin k snídani, chvilka přebíhání po Andoveru v dešti. V drogerii krom druhýho balení růžových Smarties do zásoby (první jsem dostala jako dárek na uvítanou, úplně mě to dojalo skoro, jsem nevěděla vůbec, že to exituje, dík <33) kupuju ještě dvě Kinder vajíčka, protože N. do tý doby netušila, že dělají už holčičí a klučičí verze, a na krabici, ve který jsou vystavený, jsou ilustračně poníčci, že tam můžou bejt jako hračka.

Trvám na tom, že je musíme rozbalit asap, takže první věc v autobuse.

“Z který ruky?”
“To moje mi dej!”
“Nevím tyvole, který je tvoje, čapla jsem dvě prostě.”
“Chci to svoje!”
“Jsi stála nalevo v tu chvíli, tak asi to v tý levý ruce je tvoje teda.”

 “Určitě tam nebudu mít poníčka, mám smůlu na tohle.”
“Já mám smůlu na tohle větší, určitě ho tam mít budeš a já ne.”
“S tebou chci dělat tyhle věci, ty máš fakt větší smůlu ještě než já!”

…a tahá poníčka, zatímco já leknín xDDDDDDDD Aspoň, že ne růžovýho, ale modrýho :D

“Tak já koupim druhý dvě a třeba tam budeš mít taky. Ale když budu mít já, tak ti ho nedám, nepočítej s tím.”

Zbytek cesty až na Heathrow jsme se snažily zabalit tu čokoládu zpátky do obalů, protože po tom muffinu k snídani jsme neměly chuť na sladký. Já jsem to vzdala po pěti minutách a radši tu čokoládu snědla. Tu její jsme vší silou úspěšně (nebo jsme si to alespoň myslely) zabalily do obalů nashromážděných z dvou vajíček. A večer vytáhla z tašky rtěnku a telefon zapatlanej od kousků čokolády <3

Na Heathrow stojíme nějak podezřele dlouho a pomalu, ale jistě, mizí další a další lidi z autobusu. Kdybysme dávaly trochu pozor, slyšely bysme už předtím, že nám údajně samovolně upadlo zpětný zrcátko, že s tím nemůžeme pokračovat a že máme přesídlit na stanoviště 20 do jinýho spoje. Nemůžeme už sedět vedle sebe, po pár minutách mi začíná bejt zle z toho, jak jsem na ni otočená a je mi pak blbě ještě tři hodiny <3 Děláme po vniknutí do rybářský oblasti další illegal věc a jedeme autobusem nepřipoutaný.

Z Viktorky nám jede metro přímo na Canary Wharf. Do metra nastupuje kluk a nese židli obalenou v igelitu.

“Má dobrý, si nosí sedačku s sebou,” konstatujem a samy se opíráme o vlastní kufry v celkem zaplněným metru. K našemu překvapení se fakt za pár vteřin na židli posadí, usměje se na nás, otevře si knížku, opře nohy o tyč uprostřed vagónu a následujících dvacet minut si nerušeně čte. Okay.

Na Canary Wharf od Natálčiný poslední návštěvy před víc než rokem postavili krom nový stanice metra taky obrovskej obchoďák, kterým nás pán poslal, že musíme projít, abysme se dostaly, kam potřebujeme. Nepotřebovaly. Vůbec. Šílený horko, my nabalený, ztracený v podzemním komplexu a nemůžem trefit správnej východ. Přesně to chcete <3

Ubytováme v nejluxusnější obytný budově, do který jsem kdy vstoupila. Nemá třináctý patro. Nevíme, v jakým bydlíme patře, a nemůžeme se nikoho zeptat. Výtah nás neodveze do jinýho, než ve kterým máme byt, a při každým přiložení čipu a stisknutím tlačítka s číslem patra pět vteřin hlásí chybovou hlášku a dalších pět vteřin musíme čekat před dalším pokusem. 34 pater to mělo, pro vaši informaci. Trochu mi to připomíná únor a tajný spaní u Lukáše :D Už fakt čekáme, kdy nás vytáhne security, ale nakonec jedenáctka.

Teď ještě správnej byt, ale ten máme už na druhej pokus, uf.  Sedíme u celý prosklený stěny v neuvěřitelně drahým bytě, z jedenáctýho patra koukáme Temži a ostatní mrakodrapy a voláme s Káťou, kde se sejdeme.

K: “Je tu jedna československá hospoda, ale nevím, jestli by se vám tam líbilo, je to taková typická česká trojka…”
N: “Vypadáme, že si snad potrpíme na luxus?”

A vůbec jí v tý chvíli nepřijde, jak paradoxně to zní, a smějem se tomu až následující den, kdy si vzpomenu, že jsem si tu situaci chtěla napsat :D

Obědváme saláty a každá svůj poslední balíček PomBar ze předchozího večera, a protože se nám nechce zvedat se pro lžičky, medvídkama si nabíráme Philadelphii přímo z krabičky. Kvalitní strava, oh yes. Natáličce se zlomí medvěd a nechce ho strašně lovit čerstvě nalepenýma nehtama.

“Nechtěla bych..,” paroduju, co zahlásila ve chvíli, kdy já jsem doma fakt se slzama v očích jí psala, že mám fakt blbě ostříhaný vlasy.

Asi půl minuty na to se do ticha v bytě ozve další “KŘUUUUP!” Čí čipsa to byla asi, žejo.

Vyrážíme na West Hampsted, do “typický český trojky”.

“Od čeho máme telefony, tak mu zavolej, kde to je.”
“Né, to najdeme samy!” 

Deset minut na to jsme rádi, že se všichni přece jen scházíme u vstupu do metra :D

Britští lidi se radují z Plzně, Kesida si dává čaj :D Kachna, utopenci, a konstatujem, jak je zajímavý, jak fakt stačí zalízt do československýho lokálu, i když nějakých 1500 km jinde, a hned lidi vypadají úplně jinak, než ti, který běžně potkáváte v londýnských ulicích.

K: “A on pořád v tom strašně cejtil bezinky…”
N: “Já bych asi ani nevěděla, jak jsou cejtit bezinky.”
C: “Vždyť si pořád kupuješ tu bezinkovou přece :D”
N: “AJO.”
K: “Bezinková šťáva, to pili Gumídci, ne?”
C: “Jo vlastně, pili!”
N: “Hoši. To byla hopsinková.”

Vyprávíme, hodiny a hodiny. Kazíme Káťoj na chvíli večer naším příběhem o vodě. Občas nás přeruší jenom dění v hospodě. Třeba, když skupinka pankáčů vylejvá půllitr piva přímo pod barem, žádá si od obsluhy hadr (proč by ho nedostali, fajn, že si to chtějí uklidit ještě. Ale takovej ten minimálně pár dnů používanej špinavej hadr, kterej smrdí už jen od pohledu). Ždímají pivo zpátky do půllitru, okay. Furt dobrý. JENŽE! Chvíli vykřikují něco o podlahovici a následně do sebe ve třech lidech tu neprůhlednou tmavošedou tekutinu kopnou? WHAT THE HELL?!

Roko je vrah.

Z hospody nás vyhazujou ještě před jedenáctou, britský otevíračky… Věděli jsme, proč se scházíme už v pět. Touláme se ještě dobrou hodinu hlavní ulicí na West Hampstedu, všechny ostatní bary už taky zavírají, co by ne, vždyť je sobota večer. Wonka čokoláda a chudinky hračky na ulici.

“Prosimtě, já mám asi trochu blbou náladu, půjč mi ten bloček, ať se pobavim…”
*pár desítek vteřin hihňání*
“Co to je to OC1GW…?”
“Z bejbáče heslo na wifi.”
“AHA, já, že co je to za hlášku xDDDDDDDD” 

“Smrdíš jak WC blok.”
“Díky. A to jsem si zrovna říkala, že to tělový mlíko fakt pěkně voní.”

Girly mornigs.

Ráno sraz v devět. Prej. Po tom, co čtyřikrát odložíme budík, se shodujeme na tom, že si ten den uděláme culík, a díky tomu ho můžeme odložit ještě dvakrát xDDDD V devět čekáme Pret a manger v tom spletitým nákupním centru. Chtěly jsme do Costy, ale po zkušenosti z přechozího dne jsme se rozhodly vzít za vděk tím, co bude nejblíž vchodu/východu/metru. “Budu mít asi 15 minut zpoždění, zdržel jsem se v práci.” Ok, objednáme si.

Bezinková limonáda! Půl hodiny. Tři čtvrtě. Telefon. Víme, že Canada Water a Canary Wharf jsou takový docela podobný názvy, a zvlášť matoucí to může být v případě, že jsou to dvě zastávky metra vedle sebe. Ale ani jedna jsme to nechtěly říct nahlas. Měly jsme očividně :D Úspěšně se navzájem objevujem na nástupišti, konečně všichni na Canary Wharf :D Sprint do metra.

“Až se mě zas někdo zeptá, jestli máme v ČR elektriku, tak ho pošlu do prdele. V tý zaostalý východní Evropě máme třeba eskalátory v metru,” vláčejíc kufr v ruce po osumdesátý nahoru a dolů po schodech na přestupních stanicích.

Snídaně (skoro oběd), round 2, s Lukášem na Kings Cross, ze který plyne závěr takovej, že Natálička je jednou nohou v hrobě a druhou v žumpě. Optimistické. Rosé v plechovce od bezinkový limonády. Návštěva u Slováků na severu, kvůli všem možným zdržením z rána nestíháme kajtování, který jsme chtěly vidět, škoda. Oysterka bez kreditu, druhá Oysterka nefunkční, dementní automat na dobití :D

Metro zastavuje na Aldgate na podezřele dlouhou dobu. Zase. A možná (zase), kdybysme poslouchaly, tak jsme se nemusely pak bát, když jsme v něm zůstaly sedět samy xDDDDDDD

“Tyjo, teď kdyby nás to odvezlo třeba…”
“Do depa!”
“Jsem myslela něco horšího, třeba do pekla.”

Lezu do prvního obchodu s oblečením v nádražní hale, kupuju první zimní boty, který vidím, s tím, že asi to nebude nic moc, ale do těch, ve kterých jsem přijela, teče. Nejlepší kup za poslední dobu, miluju je teď strašně moc a neumím si představit, že bych je neměla <33 Občas se unáhlený nákupy vyplatí.

Přijíždí Káťa za náma, splnit poslední část plánu – chill v McD na Viktorce. Od začátku jsme byli rozhodnutí, že tam chceme strávit posledních pár hodin. Umírá hlady, vysíláme ho napřed, než si doprohlížíme všechno v PaperChase. Natálička mě miluje za to, že mezi nepřeberným množstvím stylových přání vytahuju se slovy: “Tyvado, tady mají fakt úplně všechno…” přání “Happy Hanukkah” a přemýšlí, kolik jich musí nakoupit, aby jí vystačily do konce života. Taky se přesouvá do McD s tím, že už nemůže udělat ani krok, já musím ještě jednou servat kufr po schodech do metra, abych vrátila Oysterku, protože jako vždycky, když opouštím UK, mám pocit, že tam zase dlouho nepojedu, a že nemá cenu tyhle věci skladovat.

Je mi smutno. Nechci pryč. Potřebuju zmrzlinu.

“Prosímvás, jaký máte teď McFlury?”
“My dneska McFlury nemáme.”
“Tak nějakou jinou zmrzlinu si dám, jsem fakt smutná a potřebuju rychle zmrzlinu.”
“Je mi líto slečno, ale my dneska nemáme žádnou zmrzlinu.”
“Aha…” 

Na víc se nezmůžu. Zoufalství úplně v tu chvíli. Dík bože, že hned vedle je KFC a že mají opravdu velkou prasáckou zmrzlinu se spoustou čokoládových kousků a karamelu v plastový kouli. Máme to u nás taky, nevíte?

“To jako sníš?”
*mlčky sleduje, jak si do pusy cpu třetí lžíci během deseti vteřin*
“Aha, tak asi jo,” odpoví si sám.

I tak suším brejle, ale mohlo bejt mnohem hůř.

Předání uměleckého díla, tvorba dalšího uměleckého díla.

“Jde to s tebou nějak rychle z kopce.”

Punk v McD. V odlehlý části, no worries, neděláme ostudu, jak bysme mohli.  Růžový tužky v nosech, růžový tuby v pusách… A růžový Smarties. Všude.

“Hele, Beskydě to jede za dvacet minut, tak asi je pomalu čas jít.”

Viktorka je velká, žejo. Busy jezdí z nádraží o dva bloky vedle. Když trefíte špatnej východ, venku probíhá rekonstrukce a do ulice, kterou jste se chystali jít, se nedá, máte kufr, kabelku, víte, že autobusy odjíždějí dřív, než je oficiálně psáno, a oficiálně psáno je za osum minut, není to vůbec sranda. Trénovaní běžci a určitě rekordní čas přesunu, který je úplně k ničemu, protože autobus nejede. Zrušenej spoj. Další za dvacet minut. Nevím v tu chvíli ani, jestli mi bude platit jízdenka, nebo jestli náhodou z neznámýho důvodu nezruší třeba i ten. Blbý je, že jsem měla čas vypočítanej docela natěsno i tak, nechtěla jsem čekat dlouho sama na letišti, radši co nejdýl s nima ve městě, takže jsem se fakt modlila, aby se cestou neobjevil nějaký zádrhel, měla jsem to fakt tak tak, proletět letištěm, kontrolama, zastavila jsem se až ve frontě u gatu. Poslední UK fotka – letadlo telefonem, kterou posílám jako důkaz, že to nakonec naštěstí vyšlo. Zavírám oči po dvou minutách pokusů o čtení Amateur Photographer a budí mě drncnutí o zem při přistání. Náročnej víkend. Skvělej. A náročnej týden to bude.

“Nikdy neodkládej život na zítra.”

Mám zhruba čtyři hodiny na spaní, čeká mě dlouhej den a jenom se modlím, aby mě Impy ráno nezapomněl vyzvednout.

Fotky fakt jako víc  nemáme. Úplně tohle maličko z telefonu mýho a Káti a když budeme mít hodně štěstí, možná se vydaří pár fotek z foťáků na film, ale na ty jsme taky moc nefotily. Jsme žili, nedokumentovali. A líbilo se nám to.

Dík hoši. Bylo to awesome as fuck. Jako vždycky, ostatně.

life & stories

November 5, Tuesday

posted by cassidy on 2013-11-05 at 8.21 PM, 2 comments

Ve čtvrtek ráno zpráva.

“Luc, fakt potřebuju pomoct.”

Následuje smršť 92 dalších smsek s jediným cílem. Dostat Téru mojí z Londýna domů. ASAP. Nemůže mluvit do telefonu, nemá telefon, ze kterýho by se dostala na internet, ani počítač. Strach, nervy, spousta hledání, klikání, peněz, po třech hodinách mojí vyklepanosti u počítače má teda konečně v ruce novou letenku a lístky na autobusy. Drama trochu. Původně počítám, že ji v pátek v noci vyzvednu na letišti, nakonec pak ale ne a na detaily si musím počkat do neděle. Ještě jednou díky britští lidi za ochotu a nabídky pomoci, všechno naštěstí v rámci možností dobře dopadlo.

Večer jsme byli na předpremiéře About time v kině Atlas. V Atlasu to byla taky moje premiéra, nikdy jsem tam předtím nezabloudila. Velkej tip na film, milý, s nápadem, a hlavně motivující prožívat každej den do poslední minuty <3 Mám ráda Rachel McAdams a Richard Curtis opět nezklamal. A hrajou tam The Killers <333 Další plus. Mockrát díky týmu eDarling, který akci pořádal, za pozvání, bez nich bych si to totiž asi nechala ujít a teď vím, že by to byla vážně škoda. Tohle chcete vidět!

“Jsem koukala, co to tam máš, jsem myslela vytetovaný třeba happiness, nebo tak něco…”

V pátek prototyp práce “lehce pod tlakem”, aneb když ráno musíte začít dělat na něčem, co se večer má prezentovat před 400+ lidma. A normálně byste na tom dělali tak týden. Okay. A co? Samozřejmě, že to vyšlo, jak jinak, žejo. Za odměnu jsem šla ke kadeřnici. Měsíc chci jít, čtrnáct dnů se těším na to fakt, co jsem se objednala. A večer brečim, že jsem se neměla nechat stříhat. Achjo, no. A to jsem posledně byla TAK spokojená. Tak bye, pěkný vlasy, snad za půl roku zase..

Párty párty. V pět ráno jsem nešla spát už dlouho.

Technika mě nemá ráda. Jako by nestačil trackpad, kterej začal zlobit měsíc po záruce, začalo stávkovat levý tlačítko myši. Moc klikám asi. Když jste děvče odvážné (bylo to koš teď nebo koš za pár hodin, tak ono nebylo vlastně tolik o čem přemýšlet) a nechce se vám dávat litr za novou… Vyplatilo se, snad ještě chvíli vydrží.

Prej “neuvěřitelná“. Mám ráda to slovo <3

V neděli KONEČNĚ teda celá pravda o výletu do Londýna, kterej nevyšel zrovna podle představ, volnej byt a holčičí odpoledne, šest hodin nepřetržitýho povídání a kdyby netroubil pan Č. za tmy před domem, povídáme do rána. A kdybysme si mohly povídat i o seriálech, tak možná třeba doteď, dřív jsme tím dokázaly trávit hodiny. Ale nemohly jsme, protože jsem od začátku prázdnin neviděla jedinej díl jedinýho seriálu snad. Prej ať jsem na sebe pyšná a hlavně nezačnu zase koukat, že budu závislák, říkala Éla. Je pravda, že dřív jsem fakt čekala na každej novej díl, musela ho vidět hned a teď mi to fakt nechybí. Štěstí jediný asi, kdyby mi to chybělo, tak bych se asi musela zabít, protože seriály jsou věc, kterou do svýho časovýho plánu každodenního prostě nenacpu už.

Sehnat zimní boty je PEKLO.

Česká pošta se opět vyznamenala. Balík poslanej s tracking number obletí půl světa za pět dní a pak ho ztratí na třiceti kilometrech mezi Prahou a Kralupama. Proč ne. Reklamovat ho musí odesílatel a mě pak teda v případě úspěšný reklamace vrátí peníze, ale to, že jsem v něm měla krém, kterej normálně stojí dvoj- až trojnásobek, než za kolik se mi ho povedlo pořídit, mi to nevynahradí, žejo. A ta akce samozřejmě dávno není. Urážka.

Budím se každý ráno s podezřele dobrou náladou, i když jsem strašně strašně unavená a kdovíco všechno. Nevím, co se mi stalo. Ale je to příjemný.