Monthly Archives

July 2013

life & stories, photos, travels, UK

July 10, Wednesday

posted by cassidy on 2013-07-10 at 8.24 PM, 7 comments

Ještě jsme se nevzpamatovaly ze středy a už byl zase pátek. První můj pracovní týden u konce, wow.

Hostmum mě večer hodila do Andoveru, kde jsem měla sraz s holkama, Lůca přivezla Nat a zase zmizela, práce práce. Že nás prý dožene později. Alespoň jsem si k ní do auta hodila milion věcí sbalených na celý víkend, z oblečení “dlouhý triko přes džíny” vytvořila “krátký šaty”, žabky vyměnila za 13 cm podpatky, který jsem si původně koupila jen na focení, ale okamžitě dostala příkazem dovízt.. A páteční noc mohla začít :) Stavujeme se na chvíli u Romana ještě.

“A čo ty tu robíš, tiež popolušku?”
Nojo. Popolušku. Roztomilý :)

Po pár měsících zpátky v Redbridge, stejnej cider jako poprvý tady, a pomalý přesun do Lajfu. Pomalý doslova, moc jsme si v těch botách nemohly vyskakovat XDDD Nesnáším, když někdo chodí jak kůň v podpatkách, takže ve snaze tomu zabránit :D “Prej dobrý,” komentuju náš vzhled po zatroubení několikátého projíždějícího auta. Oni by nás tam totiž jinak ani nepustili. V UK je vyhrocenejch hodně věcí a určitý “dresscode” do klubů je jednou z nich. Takže buď po jejich, nebo nic. Ok. Alespoň ty boty užiju :) Nechápu grafika, který měl na starosti logo Life. Fakt nechápu. Vytvořit pro klub/diskotéku něco, co ve vás maximálním způsobem evokuje prodejnu zdravý výživy je prostě mimo.

Hrajou dobře, úplně až že jsem překvapená, tancujeme skoro pořád, strašně to utíká. Někdy kolem půl druhý konečně doráží Lůca z babysittingu, vyšperkovaná, v šatech, ale (další vyhrocenost) dovnitř se nedostane, protože vstup je jen do jedný. Otevřeno do tří, do půl čtvrtý, ale prostě ji za námi nepustí. U stánku si kupujeme nejlepší kuřecí kebab bez zeleniny, jen maso prostě. Pocit, jakej jsem měla při prvním kousnutí, jsem snad nezažila u žádnýho jídla nikdy, tak úžasný to bylo! Dokonalost. Obě si za cestu autem domů stihneme umazat šaty od jídla, princezny. Domlouváme se na ráno, odjezd v 7.30.Proč ne, vždyť jsou teprv tři, když padáme do postelí.

Budem si teď nějakou dobu různě krást a půjčovat fotky s Natáličkou, tak to nějak přežijte. Jsou prostě věci, který potřebujem mít zaznamenaný obě :)

Ráno si chystáme jídlo s sebou ještě, abysme si náhodou nepřispaly trochu :D Lůca dostala tip na “super místo na koupání”, protože v UK jsou teď úplně rekordní vedra, z tolika hezkých dnů ta sebou jsou tu všichni zaskočení. Místo sice hezký, ale spíš takový přístaviště, pláž celkem opuštěná, místama i celkem špinavá, nikde nic moc zábavnýho, takže holky rozhodujou, že se přesuneme do Bournemouthu, kde to znají a kde to údajně je úplně o něčem jiným. Mě se totiž celkem líbilo i tady, v Mudefordu.

Cestou na pláž projíždíme v jednom městečku takovou ulicí, kde byste dali ruku do ohně za to, že jste někde na Floridě, nebo tak. Široká ulice, samostatný domečky z bílýho dřeva bez plotů, palmy.. Jakmile jsme dorazily na Bournemouth Beach, musela jsem jim dát fakt za pravdu, úplně někde jinde. Takhle si hromadně představujeme Ibizu. Lucie nabízí ochutnat jeden z mnoha ciderů, který si jako správnej řidič na pláž přivezla a Natálka pronáší památnou větu: “Já nechci alkohol.” :D Jsme nechápaly s Lucií absolutně. Úplně takový ticho hrobový chvíli, zásek. A pak výtlem.

Vůbec si v autě nezapomínáme vidličky, který jsme si schválně nechaly v autě den předem, abysme je měly s sebou. Jednu jedinou má N., ale cestou se jí z ní povedlo vytvořit dva nástroje, které následně nazvala nabodákem a hrabičkama, ale jíst se nedalo ani jedním.

Zrovna byla někde poblíž soutěž v cheerleadingu, takže celý den na pláži zkoušely holky nějaký triky. Mě tohle baví, pořád jsme koukaly, škoda, že neměly nějaký veřejný vystoupení, jak jsme si původně myslely.

Moře na první ošplouchnutí nohou úplně infarktově ledový, ale na sluníčku se fakt nedalo dlouho vydržet, musely jsme do vody. Fakt jako na dovolený kdybysme byly, super :)

Natála mi napovídá, že o salátech mám napsat. Ok. Od chvíle, kdy zjistila, že mi přijdou nechutný občasně se vyskytující řasy a jiný vodní rostliny, nenechala kolem sebe proplout snad jedinej list, ani by ho po mě mrskla :D Fajn. Lucie měla málem dalšího kraba do auta. Mrtvýho. Po tom, co ho asi půl hodiny lovila z vody a vždycky přišla vlna a smetla jí ho, ho dalších půl hodiny nosila v ruce a chránila ve vlnách. A pak ho najednou prostě zahodila xDDDDDD

Sháním nějaké pohledy v jednom z mnoha stánků na pláži. Další várku. Vytáhnu jeden boží, s nádherným útesem. “Ježiš koukej, ten je boží! Ale to asi není nikde tady, co?”, rozhlídnu se oběma směry. Nekonečná placatá pláž na obě strany. Nicméně pomyslná žárovička nad hlavou, kupuju pohled, abysme věděly, co hledáme, a plán na zítřek je jasnej.

Pláž! Asi to úplně nevidíte, ale N. našla naštíplej kamínek s “pokladem” vevnitř, takový ty krystalky třpytivý <3

“Something went terribly wrong” a obálka znásilněná na blog tahák, protože vždycky zapomenu spoustu věcí, než je stihnu napsat. 

Krásně jsme se připekly všechny, opalovák neopalovák. Cestou domů se stavujeme nakoupit nějaké jídlo na následující den, rychle vysprchovat, umýt vlasy, uvařit si obědy na neděli.. Sušit vlasy nestíháme, rychlej culík a mizíme na babysitting. Holky jsou zlatý, nechaj se poslat do postelí brzo. My padáme na hubu už, protančená noc, tři hodiny spánku a sluníčko dělá svý. Když jsou ještě v jednu rodiče pryč, fakt si nadáváme na to, že jsme si v devět nenařídily budík třeba na půlnoc a nespaly na gauči, udělaly bysme nejlíp úplně, ale takhle už musíme vydržet.

Takovým tichým, trochu provinilým hlasem v autě:
“Víš, občas když jedu takhle ve dvě ráno domů, řídím napravo.”
“Přiznání aupairky.” :D

Nařizujeme si budík na 4:50. Když mě v 5:50 mě budí z úplně takovýho toho nejhlubšího spánku “Musíme fakt už, musíme!”, fakt se mi chce brečet už. Ale musíme fakt.

“Kesido, proč tohle děláme?”
“Protože tohle děláme vždycky, jsme strašný extremisti.”
“Jono. Děláme to vždycky ale prostě.”
“Ale je pravda, že dva měsíce jsme spolu ještě nikdy nebyly.” 

Zemřeme takhle ale fakt.

Velký plány a takovýhle místa musí člověk vidět bez lidí. Na to, že jsme vstaly o hodinu později, než bylo v plánu, přijíždíme k Lůce jen s 15 minutovým zpožděním, takový jsme my. Na úkor vlasů všechno teda, no, naivně jsme si myslely, že ráno vyřešíme tu katastrofu uschlou předchozí večer v gumičce. Ani náhodou. Mám přísnej zákaz pořizovat jakýkoli fotky Nat. Usínám na zadní sedačce asi po prvních pěti minutách jízdy a miluju Lucii za to, že se vyspala aspoň o něco víc, než my, a řídí.

Když se asi po hodině probouzím, nechápu vůbec, kde jsme, úplně Irsko, zelený kopečky, kam dohlédnem. Natálka zpochybňuje navigaci (ona tahle si to teda většinou zaslouží, ale výjimečně měla pravdu :D) a tak nezajedeme do kempu, za kterým je, jak zjistíme později, velký parkoviště, ale dovede nás podle mapy blíž k pobřeží, kde je další menší místo k parkování.

Všechno vstávání a dlouhá cesta úplně stály za to! Tenle kousek pobřeží je jedno z nejkrásnějších míst, který jsem v životě viděla <3

Sice jsme trochu nevychytaly obuv na to, abysme slézaly skály dolů k vodě, s pár sklouznutími jsme to zmákly, nešlo odolat a zůstat nahoře.

Cesta k hlavní “atrakci”, která nás sem přilákala, Durdle Door, ovšem vedla od našeho aktuálního umístění přes několikery hory a doly. To je právě ten parkovací fail. Docela jsme umíraly už, horko, blbý boty, krpály a kamení. Ale zase – totally worth it, jen koukněte na fotky a uvěříte :) Nádherný, nádherný, nádherný.

Durdle door! V plný kráse.

A se mnou ještě, jak jinak :D

Když to jen trochu půjde, musíme se tam vrátit s gopro kamerou, takovouhle nádhernou vodu jsem neviděla ještě snad. A asi tam bude i na co koukat, zrovna se kousek vedle vyloďovali potápěči.

Naše další cesta vedla do Cerne Abbas, kde měl být obraz v trávě v kopci, jako se holky byly podívat nedávno na bílýho koně. Jako byl tam. Ale takovej trapňoučkej, vyfotit nešel a hlavně nás začaly žrát nějaký zvířata úplně hned jak jsme vylezly z auta, tak jsme zase rychle zalezly, snědly si oběd místo venku na lavičce v autě a přemýšlely, kam povede naše další cesta, neb jsme chtěly opět na pláž. Přemýšlely jsme opět o Bournemouthu, ale pak, že zkusíme něco blíž, že pojedeme prostě nejkratší cestou k moři. A nějak jsme cestou v navigaci uviděly Portland, město na ostrově, spojené s pevninou mostem. A to zas jako musíme vidět.

Egypt v Portlandu.

Portland Castle

V Portlandu jsme zjistily, že jsme ho asi až tak vidět nemusely, neb tam moc k vidění nebylo :D

Projely jsme kolem přístavu, u kterýho jsme se strašně chtěly vyfotit a postnout fotku na facebook s označením nějaký destinace v Chorvatsku a čekat na zmatený telefonáty rodičů, ale nešlo zrovna nikde zastavit. Zakotvily jsme na dvě hodiny na Weymouth Beach užít si poslední odpolední sluníčko, cestou domů si koupily každá svůj kelímek Ben and Jerry’s a Lucie při té příležitosti objevila Lucy Coca Colu a tekly jí při tom slzy dojetím v Tescu prostě <333 tomu se říká mít radost z maličkostí, vemte si příklad všichni! :D Nedala ji z ruky zbytek dne, ani během řízení.

Poprvý za posledních snad patnáct let jdu spát (jakože spát fakt až do rána) ještě za světla. A ne jen já. Připadá nám, že jsme za víkend procestovaly polovinu světa, jsme utahaný jak koťata, ale měly jsme se fakt skvěle <3

A můj včerejšek? :D

photos

July 9, Tuesday

posted by cassidy on 2013-07-09 at 9.13 PM, 3 comments

Pár fotek, který jsme dávno předávno vyfotily s Térou. Povedených tam bylo víc, ale ty zbylý jsou na web už moc dirty (evilsmirk)

Nádherná je.

life & stories, UK

July 5, Friday

posted by cassidy on 2013-07-05 at 2.12 PM, 5 comments

Protože little party never killed nobody, proč si takhle ve středu, uprostřed pracovního týdne, nezatančit v kuchyni.. (na stole? :D) Kamarádi mí čeští, co to čtete, neříkám, že naše grilovačky nejsou fajn, ale od britskejch teenagerů bysme se mohli učit, dost jsem si to užila :)

Katie, N. a Fran. Moje nejoblíbenější fotka z celýho večera, rozmazaná úplně, ale občas to prostě nemůže mít racionální vysvětlení.

Natálka měla ráno neskutečný kóma, hlavně, když nás rozvážela domů, to jsem měla občas trochu strach :D A zjistily jsme, jaký to je dotknout se holuba autem (aneb nechtěl odletět nějak ze silnice :D ale jen jsme se ho dotkly fakt, lehce, lehce.)

Mám pořád spoustu fotek na probrání a editaci, hlavně Mácháč chci udělat co nejdřív, na ten se těší hodně lidí. Dneska večer možná. A vzpomněla jsem si, že jste neviděli vlastně ani fotky s Térou, který jsme fotily už někdy.. No, víc než měsíc to je určitě. Tak to bude příští článek! Větší holky byly nadšený z toho, že fotím, takže mě brzo čeká další photoshoot :)

Vzala jsem si foťák, když jsem se včera šla poprvé projít po vesnici s Rosie.

Na to, že Upton čítá asi tak tři domy, je tu úplně krásná restaurace/bar/hospoda.

Měla jsem v plánu úplně tady vypustit práci na počítači s tím, že moje letní zaměstnání je daný.. Ani nápad, potřebujeme minimálně dva weby rozpracovaný dokončit, takže vlastně budu dělat to, co bych dělala, kdybych byla v ČR a k tomu ještě aupair. Umíš si to zařídit, Cassidy :D

To je taky důvod, proč ještě jsem nedospala tu středu a už je zas pátek. A v pátek se chodí ven. Nějakej doping potřebuju nebo brzo umřu :D A na víkend už taky máme nějaký plány. Navíc je krásný počasí a prý bude ještě minimálně několik dnů, tak by byla škoda ho nevyužít.

life & stories, UK

July 3, Wednesday

posted by cassidy on 2013-07-04 at 2.40 PM, 5 comments

Můj první den byl fajn. Protože dětem začínají prázdniny až příští týden, pomohla jsem hostmum s luxováním a reorganizací spíže – skříně se zásobami jídla. Pro organizing freaka jako jsem já ideální zábava :D Prý “heaven” ten výsledek. Škoda, že nemám before a after fotku. Ukázala mi taky koně a poníky, jeden se jmenuje Harry Potter, nejvíc :D Navíc se tu neustále něco staví a dokončuje, vystřídalo se tu přes den asi milion různých řemeslníků, proto dnes děti zůstaly ve škole hodně dlouho, vyzvedávaly jsme je až kolem šesté, takže jsem celý den nevěděla pořád, do čeho jsem se to vrtla.

Musím říct, že mě vážně mile překvapili! Nejsem si jistá, jestli je to mnou nebo sladkostmi, které jsem přivezla, ale zatím to vypadá, že s dětmi budeme kámoši, F. i P. byli boží dneska, vypadali, že je docela zajímám, za všechno poděkovali… Jojo bonbóny jsou prý mnohem lepší než Haribo a máme lepší čokoládu v lentilkách, povídal Freddie :) Já jsem udělala špagety k večeři a on mi přinesl pití, docela mě dostal tím <3 S malou jsem chvíli po večeři lepila kartonový candy shop pro panenky, který měla rozdělaný ze včera, a pěkně nám to šlo od ruky.

Rosie a Cat. Žijou v neuvěřitelný symbióze spolu :)

Na koberce v koupelnách si asi nezvyknu tak, aby mi připadaly normální. Naučila jsem, že lids jsou nejen víčka oční, o kterých jsem věděla, ale taky třeba ty od dóz a krabiček, a že krevety (prawns) vyslovují úplně jinak, než jsem si myslela.

Celý den jsme si docela povídaly s hostmum, poprvý jsem připravovala krevety, vedla koně a viděla někoho jak holou rukou vytáhne utopenýho havrana z nádrže na vodu. To bych od ní nečekala :D

Neustále rozpálený sporák a můj dnešní oběd

Starší holky jsme vyzvedly dnes na internátu, jela jsem taky, i když bych asi úplně nemusela, ale chci vidět co nejvíc, když mám tu možnost :) Taky jsou milý, fajn :) Cestou ještě chtěla vyřešit nějakou reklamaci/výměnu televize a “boring shopping”, kterej rozhodně prý nepotřebuju podstoupit, ať se jdu zatím podívat do nějakýho oblečení :D Samozřejmě jsem neodešla s prázdnou, žejo, krásný meruňkový tričko, náramek a pár výbornejch pohledů z Paperchase, kde jsem byla zkontrolovat, že se pořád vyrábějí kočičí zvýrazňovače. Některý už jsou na cestě, protože mi zbylo pár známek z února (byla jsem tehdy trochu naštvaná, že musím koupit celý “platíčko” známek, když jsem na poslední chvíli potřebovala poslat ještě jeden pohled a zrovna nikde neměli samostatný.. nečekala jsem, že ty zbylý použiju takhle brzo :) ), pro ostatní teprv musím sehnat.

Myslím, že pokud se nic radikálně nezvrtne, bude pobyt tady pro mě takový psychický odpočinek od všeho, detox pro mozek. Daleko od školy, běžný práce, kralupských telenovel.. :) Jsem tu na vesnici, na farmě, ale v moderním obrovském domě s obrovskou zahradou, trampolínou <33 a na druhou stranu bez problému (autem) v dosahu civilizace, žádná pustina a desítky kilometrů ničeho. Zatím se mi to líbí. Tpk to vystihl úplně nejlíp – restart.

Dneska párty v Grateley, o který Nat vysvětlila hned, když mě předávala rodině, že je prostě welcome party a že nemůžu prostě hlídat děti ten večer :D Ve čtvrtek ráno mě čeká hodina s panem autoškolákem, aby na mě někdo dohlídl, až poprvé sednu na volant. Tak doufám, že se mi alespoň nepovede nastupovat na stranu spolujezdce :D Poslední dobou jsem v Čechách hodně řídila, strašnej pilot jsem. Začalo mě to bavit a tady se na to vážně těším, tak snad to nebude úplnej průser.

Dnešní upršený ráno za domem. Ale teď je krásně už, za chvilku vezmu Rosie a půjdu se poprvý podívat někde po okolí :)

life & stories, travels, UK

July 2, Tuesday

posted by cassidy on 2013-07-02 at 9.06 PM, 8 comments

UK! UK!

Jaká byla cesta? Upřímně – jaká by mohla být moje cesta jiná než dobrodružná ;) Na letiště mě odvezl Tom, vraceli jsme se jen jednou z konce ulice pro trenčkot, ten by se mohl hodit, ale protože bylo zrovna teplo a slunce, zůstal na první pokus na věšáku.

Takhle jsem se loučila z letadla ještě na poslední chvíli.

 U bagagge drop off přepážky chvilka napětí, ale vyšlo to, 31,4 kg. Za dvaatřiceti kilový limit Wizz Air miluju, momentálně se vážně hodí. Něco mi říká, že nehledě na cenu zpáteční letenky s nimi budu muset letět i domů XDD Let překvapivě na čas, bez jediného zádrhelu, u bezpečnostní kontroly jsem nepískala na první pokus a ještě byla moje kosmetika z příručního zavazadla demonstrována jako příkladná ukázka předkládání skupince nechápavých Rusů. Porušila jsem asi tři miliony pravidel týkajících se importu různých zakázaných věcí do UK (typu rybí salát, utopenci…), ale co bych pro ni neudělala, žejo. Na Lutonu jsem ještě nebyla, ale naštěstí se jedná o jedno z malých letišť, takže bez čekání pasová kontrola, kufr, kafe do ruky a mažu před terminál hledat správné nástupiště National Express busu, který mě má odvézt na Heathrow, kde přestoupím na další spoj.

Půlhodinka na sluníčku s latté v ruce uteče jak nic. Asi pět minut před plánovaným odjezdem ale autobus pořád nikde, všechny ostatní tu vždycky čekaly dýl. Tak se ptám zaměstance v zářivě žluté vestě NE, který je neustále na nástupišti k dispozici. Prý dorazí, ať ještě počkám. Za další minutu doběhne Asiatka s dvěma kufry a ptá se mě, jestli už náhodou neodjel autobus na Heathrow. Ani nepřijel, že. Ale jsem ráda, že v tom nejsem sama, a čekáme spolu. Ve chvíli, kdy měl autobus už odjíždět přichází zřízenec ve vestě a oznamuje nám, že se vyskytl problém a že nám sežene taxi. Ale že se na druhé letiště dosaneme včas. Okay. Po patnácti minutách čekání začínáme být lehce nervózní, ji čekají dva neskutečně dlouhé lety a mě by stačilo i řešit přebookování jízdenky. Naštěstí asi po dvaceti minutách taxík fakt dorazí, musím pomoct řidiči s mým kufrem do auta, protože jinak by se asi zlomil, a jedem. Na Heathrow jsme asi jen o 5 minut později, fajn.

Probíhám dlouhými podzemními průchody na Central Coach Station, zasekávají se mi první kolečka u kufru – jupí, co víc si přát. Ačkoli autobus do Winchesteru mi má jet za nějakých 10 minut, na informační tabuli stále nesvítí Boarding. A nesvítí ani ve chvíli, kdy měl autobus odjíždět. Řidič se prý vrátil pozdě z nějaké předchozí cesty a musí si dát pauzu. Z původního čtyřicetiminutového zpoždění je nakonec hodina, během které mi neodpovídá ani Natálka, která mě má vyzvedávat, ani hostmum, ani se nemůžu dovolat. Boží, určitě mi nefunguje telefon, to jsem zvědavá, co budu dělat. Ale fakt odjíždíme, ani nikdo nic nenamítá na mých 11,4 kg nadváhy zavazadla.

Během cesty naštěstí postupně odpovědi přicházejí, Natálička mě nabírá i s “A ‘New Home’” přáním, aby to bylo správně britský, a kytkou světle růžových karafiátů, se kterou nemám tušení, co zamýšlí :D Myslela jsem, že ji třeba mám dát hostmum.. Ne, je pro mě <33 Obě jsme zaskočený z toho, že jako fakt jsem tady. Jsem pro každou bejkárnu, ale tomuhle taky pořád nějak nevěřím prostě.

Chicken Nuggets cestou k večeři, chvíli krafem v McD (vidím Chrise v kuchyni!!!), rozhrabu celej kufr v autě, abych jí našla stoprocentně už dávno zkaženej rybí salát v majonéze, kterej byl podmínkou toho, že si pro mě přijede :D “No pro ten salát si přijedu. A při tý příležitosti tě odvezu,” nebo tak nějak to bylo xDD Začínám mít strach fakt. Úplně jsem fakt ráda, že mě nevyzvedávala přímo rodina, to si úplně neumím představit. DÍK!!

Takže já budu fakt aupair. I když pořád nevím, co si mám myslet nebo co čekat, jsem ráda, že jsem se rozhodla, že se Nat povedlo po všech rozvěšených inzerátech, na které nikdo neodpověděl, získat kontakt na tuhle rodinu a že jsem vážně odjela, protože tyhle prázdniny jsou na nějakou dobu (nebo možná napořád) poslední, kdy si můžu a chci něco takovýhleho dovolit (protože příští rok, až budem Bc., mizíme na neurčito někam do jihovýchodní Asie XDDD)

Mají TAK nádhernej dům! Úplně prostě vysněný moje, všechno světlý, obrovitánská kuchyně s jídelnou a obývákem dohromady vytvořená ze stodoly, vysokánský strop až pod šikmou střechu, nahoře bílé původní trámy… Já mám taky krásnej pokoj, velký okno, bílý nábytek, dvě velké skříně, živý kytky ve váze na nočním stolku a povlečení s růžičkama <3

Přijela jsem celkem pozdě, po desáté, mladší děti už spí a starší holky jsou přes týden na internátu, ty uvidím ve středu, kdy jim končí škola. Rodiče vypadají mile, i když čekám, že to úplně dokonalé nebude. Ale přivítání vážně fajn :)

Ráno se prý můžu vyspat, jak budu chtít, hostmum vypraví a odveze mladší děti do školy a potom mi všechno ukáže. Stejně si dávám budík na nějaký rozumný čas, spíš pro sebe, chci si v klidu vybalit oblečení do skříně a nějak se dát dohromady.

Na první noc v cizím prostředí asi fajn. Po zhasnutí zase rychle rozsvěcím, deset minut se snažím zavraždit bzučící mouchu čistou teniskou… 1:0 pro mě. Párkrát za noc probuzení v šoku, že jsem zaspala, nebo že nevím, kde jsem, klasika.

Ráno mám čas, zatím nemám heslo od wifi, takže píšu tohle a čekám, až se vrátí. V tu chvíli se zespodu ozvou nějaké zvuky, tak jdu dolů s tím, že už je tu. Oh my, cizí chlap v domě, wtf. Nevím, jestli byl v šoku víc on nebo já, ale vzhledem k tomu, že opravuje něco v koupelně je to asi cajk :D Ježiš, další dva a přišli nahoru už, taky mohla říct :D Jsem docela nervózní, co bude, tak držte palce :)