Monthly Archives

July 2013

life & stories, travels, UK

July 31, Wednesday

posted by cassidy on 2013-07-31 at 10.01 AM, 2 comments

Mary psala, ať napíšu, jak vypadá můj běžnej pracovní den.. To je docela těžký, on totiž nevypadá. Tím, že děti nemají školu, neexistuje žádnej stereotyp ve smyslu, že jim připravím snídani, odvezu je, poklidím, přivezu, dohlídnu na úkoly apod. Den ode dne se vážně hodně liší, záleží, co mají a nemají děti za program. Minulý týden jsme byli hodně spolu s dětma, zatímco tenhle mají pony club camp, takže ráno zmizí a večer je mostmum přiveze, jezdí ona, protože každý den vozí i koně a s vlekem a dvěma koněma bych si asi úplně netroufla :D A já se víc věnuju domu, vaření a tak, je tu pořád spousta věcí, vidím děti jen ráno u snídaně a vrací se před večeří. Ale zkusím teda, co se dělo minulý týden.

Měla jsem obě menší děti celý pondělí a úterý nonstop, nikdo tu s námi nebyl. A musím říct, že docela záhul :D Prý, že budou unavený po víkendu, že nemusíme nic plánovat, že budou rádi, když si odpočinou… Jo, jasně :D Nebylo pět minut, kdy by nepožadovali nějaký program, naštěstí bylo horko, takže jsme se hodně koupali, Polly pořád drží její touha po tom, aby se naučila provaz a rozštěp, tak to jsme trénovaly, chodili jsme ven, na kola, soutěž ve vaření si vymysleli… To bylo fajn, to jsem měla hodinu pro sebe!  Nesměla jsem se jim vůbec věnovat, protože to bylo děsně tajný, co vaří. Že to pak rozseknu, ale musím to vidět až naservírovaný. Viděla jsem jen french toast a palačinku, peanut butter sušenky stihly shořet na prach. Že jsem jen zalapala po dechu, když jsem viděla ten výbuch bordelu v kuchyni asi netřeba zmiňovat :D Celkově dát na ně trochu pozor, zabavit je třináct hodin v kuse, do toho jim vařit a snažit se udržet dům v nějakým alespoň trochu pořádku mi dalo celkem zabrat, nechtěla bych to takhle mít každý den, dva bohatě stačily. Ale myslím, že jsme si to užili zase, to jo!

Freddieho skvělej “soutěžní” french toast a moje úterní lifesaving latté

Freddie v úterý odpoledne odjel ke kamarádovi, tak se s Natálkou domlouváme, že vyrazíme každá s jedním dítětem na výlet společně, skloubíme příjemný s užitečným, uvidíme se, zároveň zabijeme nějaký čas a všichni budeme mít dobrý pocit, že jsme byli na výletě. Winchester. Probíháme pár obchodů, její mladej za to může do zapovězenýho McD, moje má slíbenej ShakeAway :D Dáváme si nejvíc prasáckej shake, Zoe Zero, což zní úplně jako dieta podle mě. Nicméně složení následující: vanilková zmrzlina, Kinder Bueno, Fererro Rocher a mlíko xDDDD Chuť boží, no, ale říkaly jsme si, že kdybysme snědly všechno zvlášť, máme z toho asi větší požitek. Jakože v tom byly semletý fakt celý balení těch sladkostí :D

“On má takový divný příjmení, nevím, jak se to čte… Polls, jak se vyslovuje jeho příjmení? Je to R, H…”
“Martin.” 

Ve středu se vracela z prodlouženýho víkendu hostmum, velkou část dne jsme strávili všichni rozebíráním tašek, úklidem pokojíčků, prádlem apod. Čtvrtek byl fajn, pracovala jsem nějaký hodiny navíc, což se vždycky hodí, a ještě takovým způsobem, že mě z usínání na sluníčku na trávě u tenisovýho kurtu, kam jsem vzala Freddieho a jeho kamaráda, probudila smska od Nat, jak spí na lavičce v ZOO :D Těžkej život. Chvíli jsem s Freddiem hrála, po dvanácti letech v ruce tenisová raketa, to jde :) Ale něco málo tam zůstalo, říkal, že se mu se mnou hraje fakt dobře. Večer pak dokonce přišel s tím, jestli bysme si někdy nejeli zahrát spolu sami, cute. A že ví i o lepším kurtu kousek dál, že by mě chtěl vzít tam. Tak doufám, že pojedem, asi mě to docela bavilo :) Upekla jsem jim skvělý mandlovo borůvkový muffiny k svačině, nadšení, žejo :) Večer poprvý v Crown Inn, jediným podniku tady ve vesnici. Kulečník, šipky a následně milion zpráv v noci o párty v Camdenu. A že prej chybím i. Špatný načasování nebo místo, no, párty v týdnu umíme sice dobře, ale 80 mil je 80 mil :D

V pátek před oběděm všichni odjeli k babičce na návštěvu, já se o svojí pauzu jela podívat za N., musí si člověk pořád něco vymýšlet takhle, aby neměl pocit, že plýtvá čas. Pak mám stíhat něco u počítače teda. A musím usínat v noci u psaní. Vrátila jsem se zpět odpracovat si svoje odpolední dvě hodiny poslední, sbalila tři obří tašky věcí, oblečení, bot, kosmetiky, jídla a elektroniky na celý víkend a adios, za holkama jedu. A jak to bylo dál už jste četli v přechozím postu :)

life & stories, photos, travels, UK

July 30, Tuesday

posted by cassidy on 2013-07-30 at 7.13 AM, 5 comments

Potřebujeme odpočinek! Víc než cokoli jinýho. Poklidnej víkend  v plánu. Páteční večer u Lůcy, je fajn, že každej víkend se najde u jedný z nás volnej dům. Takže housesitting. V pátek po práci balím tři tašky, vypadám spíš, jako kdybych odcházela od rodiny než že jedu na víkend pryč. Ptřebuju narychlo dodělat nějakou práci, z předpokládaných deseti minut jsou dvě hodiny, ani nemrknem, ale nikam nespěcháme.

Neskutečně se těšíme na to, jak ráno budeme spát dlouho. Ano. Sobota 27.7. měl být den, kdy se po měsíci vyspíme. Proto se poprvý budím v pět a od sedmi si povídáme s N., ale užíváme si, že fakt nic nemusíme, vydržíme ležet skoro do deseti. Nejvíc pocit :D Fakt měsíc prostě. Na to, jak jsem byla zvyklá spát fakt hodně poslední dobou doma. Kolem poledne se přesouváme do Andoveru, jen tak na kafe, podívat se po městě. Malej Costa piknik v parku s vážkou k příležitosti jejího svátku.

Pořizujeme si na naše poměry dlouhý, neonově růžový nehty. Protože jsme prostě chtěly. I když mi to ještě minulej tejden přišlo nechutný. Teď mám pocit, že vypadají dokonale a klidně bych je nosila navždycky. Úplně ideální na škrábání <3 Jak málo stačí.

Protože v únoru jsme to nějak prokaučovaly a protože kamarádky jsou od toho, aby vás trochu postrčily k něčemu, co chcete, když to potřebujete. Nebo aby prostě vzaly situaci do vlastních rukou xDDDDD

“Brý den, děláte dneska piercingy?”
“Jojo, to děláme…”
“Tak jeden pro ní, prosimvás.”

A tak jsem ke svýmu prvnímu piercingu přišla. I když nevím, jestli se ucho vůbec dá počítat. Ale líbí se mi to. Hodně. Nicméně nějak jsme se tak bavily dál a asi máme plán na příští víkend…

Na chvíli se vracíme “domů”, těšíme se, že si stihnem vyřídit poštu a všechno možný na počítačícha, ale po další hodně krátký noci (proč prostě?!) mi docela padá hlava. A poprvý za můj pobyt v Anglii fakt prší, jakože hodně a přes den. Ideální čas na powersleep. Jsme asi tak přeunavený, že za povolených 20 minut vůbec neusínáme. Výjimečně si chceme dovolit dalších deset, ale v tu chvíli začne po dřevěnž podlaze běhat pes a je tuplem po spaní.

“Vidím něco, co asi nechceš vidět…” :D

Večer nás čeká white party, o který mluvíme od začátku léta. Ne, že bysme se chtěly oblíkat do klubu do něčeho bílýho. To rozhodně ne. Ale je to takový, že… Když někdo něco takovýho vymyslí, tak by byla škoda nejít, mluvíme o tom už několikátej týden. Nakonec se nám vůbec nechce od Slováků z bytu, kde je nejdřív taková malá intenational “before party”, ale když už jsme sehnaly každý něco bílýho na sebe, připravily se… Musíme! K našemu zklamání v klubu je v bílým lidí možná pětina a to jen tak jakože třeba tričko, nic extra. Na britskou vyhrocenost překvapující, čekaly jsme, že jakmile nebudeme komplet v bílý, ani nás nepustí dovnitř. A ani zrovna moc dobře nehrajou. Neočekávat nikdy nic. Největším zážitkem večera je týpek se sešitama plnýma obrazů. Na diskotéce. Sedí na terase a kreslí prostě. Balíme to celkem brzo

Protože boty po sobotních akcích žijou svým vlastním životem a každý týden nás ráno překvapují něčím jiným.

Neděle ve znamení Bristolu – Oxfordu. Když se Nat po osumdesátý splete, přestáváme ji opravovat a přijímáme fakt, že to prostě už jinak nebude. Ráno nechápeme, jak vstáváme na budík a máme na všechno dost času, nezvyk. Míchaný vajíčka k snídani, obědy přichystaný…

*Přesně tady jsem někdy po jedný ráno usnula. Takže přepisuju nadpis a pokračujem :D*

Čekáme na druhou část výpravy, která jede z Londýna, nechávají nás čekat trochu. Trochu asi tři čtvrtě hodiny, ale who cares, vynahrazujeme si včerejší nic moc tancování soukromou párty na parkovišti, docela nikde nikdo, hudba na plný pecky a tancujeme :D Kluci přijíždí jen dva, Káťa s Princem, Ríša po zkušenosti z minulýho víkendu prohlásil, že prý s náma už nikdy nikam nejede ani za nic. Úplně až takhle xDDDDD Místo toho vezou Terku, kterou mají aktuálně na návštěvě. Platíme nehoráznou sumu za parkování, protože levnějš to asi fakt nejde, x parkovišť jsme viděly. Automat na platby by mohl nahrazovat nějaký IQ test klidně, díky zevlujícímu klukovi za radu, fakt že :D

Protože růžový není nikdy dost.

Mírně podceněná příprava, nějak jsme zapomněli určit zodpovědnýho vedoucího výpravy, naštěstí mapy jsou na každým rohu. A památky taky, centum Oxfordu je menší, než jsem myslela, krásně zvládáme všechno projít.

Oxford Castle

Celý výlet asi nejvíc vystihuje “aktivita” zvaná “chill v parku”. Takový pochod od parku k parku, vždycky byl úkol najít zajímavý místo, který má park, cestou  pak pořídit oběd/cider/kafe a užívat si pohodu.

University of Oxford

Na tomhle místě vysvětlujeme smysl powersleepu, londýnská část se tváří nedůvěřivě, ale myslím, že dvacetiminutový powersleepy jsou jedním z důvodů, proč ještě žijeme.

BBC předpověď počasí říká, že mezi jednou a druhou by mohlo trošku zapršet. 12.55 a padají první kapky. Oni fakt asi docela ví, to málokdo. Celý den se s klukama pošťuchujem kvůli oblečení, chvíli je nám fakt dobře v kraťasech a oni jsou moc navlečení, ale když zajde sluníčko, možná bysme uvítaly něco delšího. Smějou se nám znova právě ve chvíli, kdy začíná pršet, myslíme si, že je strašně setřem a taháme z tašek deštníky, jakože “vždy připraven”. Proč všechny pěkně nepobavit, ani jedný se nám nedaří deštník donutit zůstat v kýženým tvaru, oba jsou rozbitý :D Ale alespoň jsme pěkně ladily :D

Jako správný turisti nemůžeme odjet bez “Oxford university” triček, která przníme (rozuměj přetváříme k nositelnosti) rovnou v obchodě, vzhledem k tomu, jaký máme postavičky, nemůžeme v tričku úplně ke krku vylízt prostě. Požadavek ostrých nůžek na prodavače, asi myslí, že na cedulky. Pár minut kreativní práce na zemi v obchodě a máme perfektní trika s lodičkovým výstřihem, díky kterým se celej den hledáme, protože čekáte, že ta, po který pátráte, má na sobě úplně něco jinýho, oranžový a zářivě růžový tričko, jako ráno. A ne světle šedý. Ale jsme spokojený se suvenýrem, nadmíru.

Lucie dvakrát potkává bývalou spolužačku za školy, která žije v současný době v Londýně. Haluz. Takový neuvěřitelný setkání prostě.

Hledáme místo, kde zakempit s ledovýma kafema, malý náměstíčko s vyvýšenou plochou se zdá ideálním. Po chvice začíná pršet. Obří kapky z prosluněný oblohy, teplej letní déšť. Za chviličku přestává. Silnej okamžik, jeden z takových těch everlasting moments, na který (snad) nezapomenu.

Protože úplně nový, cestou koupený, conversky nevypadají tak cool, jako už trochu obnošený, je třeba jim dodat “použitý” vzhled ošoupáním o zem.

Konec stejně špatnej jako minule, nikdo za žádnou cenu nechce domů ještě, snažíme se něco vymyslet, ale je pravda, že máme dost, domů daleko oběma směrama a ráno práce, někteří odlet do ČR. Chvíli kempíme ještě na parkovišti, omylem málem jedeme až do Londýna, misscommunication na kruháči.. Kdybysme věděli, že to kluci zlomí tak, že nakonec nepůjdou vůbec spát, ani vůbec balit domů a vyrazí ve čtyři ráno po půlnoční večeři a whisky na letiště bez ničeho absolutně (i pasů a letenek XDDDD), asi jsme mohli klidně ještě někde zůstat XDDDD

Stavíme na prvních services, protože únava a hlad. Večeři nám vaří strejda McDonald.

“Excuse me, you don’t eat that bread?”
Ne, protože taková je domluva. Dva Mayo Chickeny, okay. Ale z každýho jedna houska pryč, ať nejsme takový prasata. A protože paleo. Ale jen poloviční. Na tý horní je totiž Mayo. A na tý prasácky ulítáváme.

“Takový to, jak kolem okna letí člověk v hurikánu, ty sedíš přímo u skla a vůbec to nezaregistruješ…”
Tak zažraný jsme do jídla a internetu, že ani nevidíme, že se nám někdo pozvracel přímo před výlohou, u který je náš stolek, a že mezi tím, co jsme večeřely, stihlo začít pršet. A zase přestat.

“Potřebuje si ještě někdo něco šérnout?”
Nepotřebuje, domů můžem. Slibujem Lůce, že neusneme, takže fakt nespíme. Abysme nespaly, musíme něco dělat. Hudba na plný pecky, zpíváme strašně nahlas, občas i se staženýma okýnkama. Do poslední chvíle užíváme den na plný pecky. Jakmile přesedám do svýho auta, útlum, začíná fakt hodně pršet, poprvý po tmě jedu a jsem fakt ráda, když jsem doma, ve svým pokoji.

Dneska, teda vlastně už včera, protože jsem to nedopsala, byl den č. 29, přesně polovina mého pobytu za mnou. Kví.

life & stories, photos, travels, UK

July 22, Monday

posted by cassidy on 2013-07-22 at 1.35 AM, 4 comments

Se nám náročnost těch víkendů týden od týdne nějak stupňuje. Milionkrát přeoganizováno, ale boží nakonec. Jak jinak!

Pátek přežíváme s Lůcou relativně v poklidu u nás s tím, že hlídáme dům a musíme sbírat síly, slibuju jí vysvětlit nějaký základy ohledně foťáku, na který absolutně nedochází. Přivozuju si obrovskou modřinu na stehně, když si jdeme v jedenáct na tůru přes celej barák až do mrazáku pro Magnumy, zapomínám po tmě na stůl uprostřed chodby a v plný rychlosti do něj napálím.  Zase jdeme spát mnohem pozdějš, než máme v plánu. Ráno vyzvedáváme Natálku a Hanku, další aupair, kterou jsme žádná nikdy předtím neviděla, sázka do loterie. Bydlí ve vesnici, kde žijí jen rodiny vojáků, celý je to vojenský prostor, zvláštní místo, bydlet bych tam nechtěla. Po devátý už jsme na pláži, takhle brzo se nám to ještě nepovedlo. V asi v deset Natálije uvědomuje, že ještě nesnídala, načež sahá do kabelky a tahá Géčko :D

“Tak co holky, papáte jablíčka?”
Neasy, kuchaly jsme žraloky, žejo XD

Máme domluvenou společnost, Káťa od N. je taky nějakou dobu v Anglii a s kamarádama z práce jedou taky na pláž do Bournemouthu s tím, že tam přespí ještě na neděli, když už jedou takovou dálku z Londýna. Děláme si srandu, že třeba Hanka bude kluky znát, že jsou prý z Brna původně.

“Kačeno, víc jsi jich měl přivízt!”
“Mám asi co, autobus?” 

“Viliam? A příjmení?”
“Nevím..”
“Kxxx?”
“Jo, to je asi ono.”

“Tak mu to řekni!”
“Né, to je blbý…”
“No, tak my mu to řeknem, Vildo, znáš Hanku Axxx?”
“Jo, to znám… proč?,” kouká, teď mu to dojde a úplně nadšenej výkřik: “Počkejte, no ty vole, to si děláte srandu, čau, jak se máš?”

Hanka a Viliam si hráli jako děcka někde na vsi, neviděli se víc než deset let a potkají se díky dvěma skupinkám cizích lidí v Anglii na pláži, nejvíc :D Svět je malej :)

Po poledni se roztrhaly i zbytky posledních mraků, hedro jako předchozí dva víkendy, takový, že jsme každých 15 minut ve vodě. Super vlny, opět nemáme GoPro s sebou a Vildovo telefon ačkoli je voděodolný nezvládá úplně dotykovou obrazovku mokrýma rukama, takže neuvěřitelně akční fotky tak úplně nevyšly.

Kluci si jdou pro pizzu k obědu, my mezi tím usínáme v řadě vedle sebe na chvíli s hlavama ve stínu a rozvázanými vršky od plavek tak, abysme si opálily záda. Probírám se po chvilce a periferně vidím někoho podezřele blízko našich nohou, tak kouknu a tam týpek na kolenou, victory z prstů a kamarád ho s námi fotí, wtf random moment dne. Dostáváme taky pizzu, půlku se sýrem a půlku bez, čekali na ni dlouho, protože první samozřejmě spletli. Gesto dne, vážně. Úplně dojemný skoro až. Škoda, že nevěděl, že od tý doby, co spolu netráví čas, už nejí nejen sýr, ale taky mouku XDDDDDD A to už pak z tý pizzy moc nezbejvá.

Klukům chudákům jsme absolutně přetočily jejich naplánovanej víkendovej život naruby, ale myslím, že nakonec vážně nelitovali :) Místo stanování na pláži se s námi vrací do Andoveru. Grilování, město.. Nechtějí nás pustit do Lajfu, protože “skater shoes” nejsou dost smart casual, hlavně, že žabky jo :/ Nacházíme si jinej bar, Lůca přijíždí z babysittingu a přidává se k nám. Přesun do domácího prostředí, strhává mě v pyžamu do napuštěný vany, protože je fakt kámoška :D A najednou je světlo.

Nejbližší check point na Foursquare “Lost in Hampshire”. So true.

Ráno těžce nezvládáme. Nastavila jsem si dva budíky dokonce, kdybych náhodou první místo odsunutí vytípla, ale už minimálně po druhý mě vypekl telefon a přísahám, že nezvonil ani jeden. Na to, jak jsme vyprávěly Hance den předtím, že hrajeme hru, že se na nikoho zásadně nečeká a že všechny vždycky jezdíme a jsme připravený včas, se probouzím dvě minuty předtím, než jsme ji měly původně vyzvednout, půl hodiny cesty od aktuální pozice. Tož vyzvedáváme ji o dvě hodiny později, chvíli po devátý, výbornej začátek dvouhodinový cesty do Bristolu.

Kluci jedou s námi, byli asi trochu nalomený už z předchozího dne, protože my jsme se tam fakt těšily a navíc ráno počasí na pláž zrovna úplně nevypadalo, zima sice není, ale po slunci ani památky. Nat si půjčuje moje oblečení, neboť nějak počítala s tím, že jede zase na pláž taky. Kraťasy, který jí den předtím padly, nemůže zapnout asi o 8 cm, absolutně nechápeme nikdo xDDDD

Obě auta zaparkovaný úplně jak přes kopírák stejně blbě šikmo, snídaně u McD, mastnej hash brown, tři diet cokes, stažený okýnka a hudba na plný pecky.

“To pojedou domů chudáci pak fakt přes celou Británii.”
“Tou Felinou…”
“Bez rezervy…”
“A s volantem na blbý straně.” 

Ano, i takhle se jezdí 400 mil během dvou dnů :)

Když jsme oznamovaly rodinám, kam se chystáme o víkendu, všichni nás od Bristolu odrazovali, že tam není nějak extra co vidět, proč radši nejedeme tam a tam. Nějak jsme asi podvědomě věděly svý a nenechaly se odradit. A udělaly jsme úplně nejlíp! Z těch britským měst, která jsem viděla, mě žádný nebavilo tolik, jako Bristol, láska na první pohled! Ačkoli na řízení bez funkční navigace jen podle mapy v telefonu s velmi občasně fungujícím ukazatelem aktuální polohy je to vážně pekelný, všechno ostatní to hravě vynahradí. Tak akorát alternativní, inspirativní, sympatický a zajímavý město, tolik zvláštních, temných a i romantických zákoutí, historické budovy a atypická obydlí na každým kroku, spousta kvalitního graffiti, super všechno <3

Sightseeing z auta

Předtím na dálnici: “Proč má na okýnku napsáno Smrt spartě a Kometě? A proč je to tvým písmem?” XD (Pozůstatky z předchozí noci asi.)

Naší první zastávkou a hlavní atrakcí výletu má být Clifton Suspension Bridge, obrovský visutý most. Málem projedem křižovatku na červenou a ještě blbým směrem, takže dojíždíme k Tobacco factory. Tu jsme ale taky chtěli vidět, takže dobrý vlastně!

Když se kluci bez mapy asi potřetí dostávají před nás a vedou nás někam, kam rozhodně nechceme, Natálička princezna se slovy: “Jdu na ně ale už, jdu fakt. Já jim to vysvětlim!” vystupuje z auta.
O pět vteřin později
“Tak jste kokoti?” 
“No jo, no…” XDDDDDDD

Ale už není cesty zpět a místo toho, abychom si most prohlídli z nějaké vyhlídky musíme zaplatit mýtné a most přejet na druhou stranu a zase zpátky.

Polední chill v parku, s “obědama” z Tesca, hodně příjemná část dne.

Instantní speakers corner, co tam pánové zorganizovali, výborný projevy a skvělej zvuk z jednoho malýho repráku do ruky <3 

“To je ale hezká ulic…”
“Cože? A jak jako od toho řekneš dvě? “
“Normálně úplně, jedna ulic, dvě ulic…”
To ne tohle. Brno, téměř Praha a Krkonoše, rozdíly v tom, jaký používáme slova a tvary slov, nás zabaví na celej zbytek dne.

Haluz, melun, čupni si.

Natálije má zmapovaný snad všehny záchody ve městě a dostává zjeba za zpívání Wonderwall a Vánoční hymny Evropy 2 na veřejných toaletách. “But we are just happy!”
“For other people you’re just noisy…” 

Procházíme městem k dalším zajímavostem, které jsme chtěli vidět, všechno úspěšně a bez bloudění, dokonce i jedno Banksyho dílo jsem viděla, i když jen z auta, radost obrovská!

“Máš hlad? Zameť si podlahu!”
Umíráme smíchy v parku. Nemůžu si za boha vzpomenout, jak jsme k tomu přišli.. Že bychom si stěžovaly s holkama, že děcka nám dělají bordel doma? Možná něco v tom smyslu, ale fakt nevím.

Na závěr jsme se chtěli vykoupat ještě v moři, protože podle mapy vypadal Bristol od pobřeží kousíček. Třikrát objíždíme stejný desetiminutový kolečko, než se nám podaří zjistit a trefit správný směr, abysme se vymotali z města a dojeli k vodě. Kdo nám koupí nějakou navigaci? :D Bysme ji tu fakt užili asi. Lůca (málem) zabíjí páreček Číňanů na kolech, další zjeb. Když je moře nepřístupné a všude to vypadá jen na překladiště, přístavy a doky, vzdáváme to a radši se vydáváme k domovu, přece jen všechny čekají ještě dlouhé cesty.

Shodujeme se na tom, že jsme nějak strašně podezřele fresh na to, jak jsme zase nenaspali nic. Pět minut na to vytuhneme Lůce všechny v autě xDDDD Obdiv za to, jak nás pořád vozí, to musejí být šílený stavy.

Dopsáno teda, jo? Právě je 1.35, po několikátý jsem sebou cukla už, jak usínám fakt u psaní. Vstávám v 6.40 a čeká mě výjimečně (stejně jako už dneska) 13 hodin nonstop s dětma, tak doufám, že si toho postu náležitě vážíte.  Dala bych cokoli za RedBull nebo něco podobnýho, nevím, jak přežiju zítřek, držte mi palce.

life & stories, travels, UK

July 19, Thursday

posted by cassidy on 2013-07-18 at 10.33 PM, 5 comments

Slíbený weekend stories odkládám minimálně na zítřek, nejsem schopná se probrat všema fotkama z Thorpe parku :D Ale zítra mi rodina odjíždí už ráno na tři dny do Cornwallu na prodloužený víkend, tak budu mít volnější den a dodělám to. Snad. Úplně Natálka má strašně pravdu, že všechny naše blogy jsou na úkor posledních zbytečků volnýho času a spánku. Už bych potřebovala jít do postele fakt, zítra musím vstát extra brzo. Ale já to tak ráda pak zpětně čtu a hlavně zjišťuju, kolik jsem toho zapomněla, že musím prostě si to fakt psát.

V pondělí mi hostmum s holkama nabídly, ať s nimi jedu do Winchesteru, že jedou nakupovat, to já se ráda přidám na každej výlet, žejo. Trhla jsem se na chvíli, nasměrovaly mě na katedrálu, abych viděla i něco jiného, než jen obchody. Potom mě ještě zavedly do jejich oblíbené části města, prolítly jsme pár obchodů.. Prý nemůžeme nejít do ShakeAway, který má ve Win svoji největší pobočku na světě. Já jsem o tom v životě předtím neslyšela, takže mě dost vyvedlo z míry, když si nejmladší objednala shake, do kterého jí rozsekali ovocný karamely Maoam a podobně.. :D Mléčné koktejly a smoothies a můžete si vybrat z milionu různých příchutí a přidaných sladkostí :)

V úterý večer, když se udělalo alespoň trochu schopně (= chladněji) jsem vyrazila na svůj úplně první UK běh. Rozhýbat po nějakých 3 – 4 týdnech zase tělo vyžadovalo víc námahy, než jsem čekala. Běžela jsem něco málo přes čtyři míle, necelých 7 km, na pohodu.. Nefungoval mi z neznámých důvodů Runkeeper, takže motivace žádná, potřebuju prostě ten přehled každých 5 minut :D

Večerní venkov za běhu :)

Ve středu ráno jsem znova běžela, povedlo se mi potkat se v kuchyni s hostmum, která se zrovna chystala na to samé a že mi ukáže pěkný okruh, ať neběhám po hlavní.. Věděla jsem, že občas takhle ráno vyráží se psem, ale nějak jsem ji podcenila. Těžko se přiznává, jak brutálně mi dala do těla čtyřicetiletá matka čtyř dětí :D 5 km s pace 5:26, takhle kdyby se mi povedlo zaběhnout We run Prague, tak jsem úplně spokojená! :D Zničená jsem ještě teď, to zas nějakou chvíli nepůjdu.

Posílám pošty jako nikdy odsud, pořád jen nakupuju známky a hledám schránky. Baví mě to. Potřebuju brzo do Paperchase zas.

Víc než dva týdny jsem si myslela, že nemám v pokoji velký zrcadlo, vůbec jsem nevěděla, jak vypadám, když někam jdu, maximálně jsem si poskočila v koupelně, abych se zahlídla alespoň od pasu nahoru. Nebo cestou někde ve výloze jsem se zahlídla. Úplně neskutečně divný pro mě, ale žila jsem. Předevčírem přišla Polls, jestli se může podívat do jedný skříně, kterou já nepoužívám, jestli v ní není růžová taška, kterou nemůže nikde najít. Otevře dveře skříně a na nic zevnitř zrcadlo od stropu k zemi. AHA, no.

MÁM MŮRU V POKOJI, kví.

Foodporn.

Hedro. Když Lucie mluví rychleji, než se její mozek rozhoduje. Už tomu asi jinak neřekneme, jsme nemohly xDDD

Jsme měly včera s Natálkou takovej soukromej večer takovej kouzelnej, neuvěřitelnou pohodu klidnou po všech těch parties.

Grilovali jsme, ale všichni brzo odjeli, že práce atd atd, jen já jsem se sama pozvala na přespání, protože se strašně bojim tmy a tady nikde není jediná lampa, nic.

“Chceš vidět Afriku?”
“Nevim, chci?” (strach!! :D)

A ona úplně udělala něco tak pěknýho <3 Přinesla nějaký dřevíčka, společnejma silama jsme rozfoukaly oheň ve spešl nádobě od afrických domorodců, přinesly jsme si peřiny, zabavily jsme se na několik hodin zíráním do ohně, na hvězdy, přemýšlením, jestli všechny hvězdy hoří a plácáním blbostí.. Spaly jsme pod širákem, na zemi, nohy v teple u ohně, v domě bylo asi 80 stupňů. Akorát jsme si říkaly, že jsme docela trágy, že takovýhle večery trávíme spolu a né každá s chlapcem. Ale zážitek, super. Takhle venku jsme zkoušeli spát naposled někdy před šesti lety na vodě se školou, vždycky jsme vydrželi asi hodinu a šli zalízt do stanů. Mám strašně ráda tu fotku, úplně vystihuje všechno.

“Tyvado, tyvado, něco mi leží u nohou a fakt se modlim, aby to byl váš pes!”
Joey se přidal ke smečce, no :D Ale v tu chvíli, kdy jsem se probudila s “něčím” v nohách, ve mě vážně hrklo.

“Myslíš, že se sem ještě někdy vrátíme?”
“Myslim, že ne..”

Před chvilkou jsem si taky bookla let do ČR. 27. srpna jsme doma jako velká voda! :) A budou se dít věci, už teď prostě jak vím, jak to bude strašně busy všechno :D Jestli neumřu na totální vyčerpání do tý doby, tak pak už stoprocentně.

To znamená, že dnešek je den 18/57. Letí to. Vlastně třetina pobytu za mnou (zítra, ale whatevs). Neuvěřitelně to utíká.

life & stories

July 13, Saturday

posted by cassidy on 2013-07-13 at 10.14 PM, 5 comments

Další týden pryč, nechápu vůbec, jak utekl. Neskutečně rychle. Fakt mi to nepřišlo. Asi to dobře rozbila čtvrteční párty, tu jsme si hodně užily <3

LVL. Jsem zvědavá, jestli si za pár měsíců/let vzpomenu na zkratku, která odstartovala tuhle párty. Proto si to tu píšu. Dáváme si sraz u Mekáče, sharebox nuget “aby nám zbylo něco k snídani”. No jasně. Naivky.

Jak jsme někde nad ránem našly telefon a chtěly z něj snepčetnout…
“Ježiš, on tam má kód na odemčení, to je na hovno.”
“Zkus, hm, 199X, ne.. počkej, kolik mu to je… 199Y.”
“No to si děláš prdel, dost dobrý!”
Na první pokus. Nice.

Běžně takhle někdo volá s výlevem ve čtvrt na čtyři ráno…
Natálička: “You know, I can’t talk now, I’m quite busy.”
Něco ve smyslu čím busy z druhé strany telefonu.
“Sleeping.” Jojo..

Zabili nám svíčku. a ukořistěnej, pečlivě skrytej suvernýr.

Spánek krásné tři hodiny, no neber to. Páteční dopoledne jsem strávila z velké části likvidováním škody, který jsem si napáchala na svých jediných (a tím nejoblíbenějších) džínových kraťasech předchozí noc, kdy se mi povedlo zvrhnout na terase na schodě, na kterém jsme seděly Natálce skleničku červenýho. Dvakrát během asi deseti minut bajdvej, mám se čím chlubit.. :D Poprvý to pro oblečení bylo ok, podruhý průser. Hnedka jsme všechno umyly, namočily, nechaly prát.. A proto teď já řeším už několik hodin světloučce modrý šortky a ona po osumdesátý myje dlaždice ze světlýho kamene. Hostmum se vyzná, vytáhla celou krabici nějakých odstraňovačů skvrn.. na ovoce, na kari omáčku, na víno, snad deset různých lahviček fakt. Sice jsem měla pocit, že to jde trochu i s barvou, ale vypadá to, že záchranná akce dopadne.

Už řídím ^^ A užívám si to. Asi to není úplně stoprocentní a bez navigace by se mi na silnici moc nechtělo, protože mi tu všechno přijde dost stejný a všechno je to dost daleko, ale vyfásla jsem TomToma a super to bude.

Všude je tu strašně moc mrtvých (přejetých) zvířat. Mám pocit, že holubi tu hrajou nějakou zvrácenou hru, kdo je víc hustej a vydrží nevzletět až do poslední chvíle, fakt sebevraždy páchaj.

Protože prej “vítej v našem životě”, borky :D Takhle mi choděj peníze za lístky do Thorpe parku, kdyby mi někdy někdo kontroloval výpis z účtu, hodně by se podivil, takových položek je tam velká převážná část.. Ale jak to je dvakrát úplně to samý pod sebou, jsem brečela smíchy u počítače, když jsem si toho všimla.

Polly mi vyprávěla, že kdyby mohla ona vybírat jméno pro svýho koně (ponnyho má teda, ale dejme tomu :D), pojmenovala by ho Into Space. Na závodech by pak totiž hlásili: “And there’s Polly xxx riding Into Space” a znělo by to strašně super. Na osmiletý dítě to má promyšlený :) Mě to nadchlo. Škoda, že její poník se jmenuje Reuby.

První pečení britské dobroty (flapjacks s Polly) v uncích a první pečení české dobroty z britských surovin v neznámé troubě, oboje nad očekávání! <3

Weekend stories coming soon!