Monthly Archives

April 2013

life & stories, photos

April 24, Wednesday

posted by cassidy on 2013-04-24 at 12.39 PM, 5 comments

Začalo to minulý víkend. S prvním sluníčkem se doma vyskytuju čím dál míň a snažím se trávit u počítače co nejmíň času. Dolánky, kola, výlety, běhání, zmrzlina jako důvod, proč se někam vypravit.. Neskutečně si to užívám! Dneska to bude ve fotkách, které mi ulpěly v telefonu během posledních deseti dnů.

Můj aktuální výhled z okna <3 On je skvělej v každým ročním období, ale po měsících šedi je tohle příjemná změna.

První letošní Dolánky minulou neděli následované Jackem a obry v kině.

V pondělí, když jsem přijela ze školy, jsme měli chuť ještě něco podniknout, užít si (pořád překvapující) skvělý počasí. Jen na krátkou procházku do veltruského parku… Tam nás čekal bonus v podobě obrovskýho množství daňků přímo u ohrady. V oboře žijí odvždycky, co pamatuju, ale za celý život se mi snad dvakrát povedlo zahlédnout nějakého, jak se mihnul úplně v dálce. A teď?  Dva metry od nás a kolik jich bylo! Dětská radost úplně :) A poprvý jsme grilovali, i když už večer bylo dost chladno.

My a daňci :D

Úterní ranní stresy – můj zubař v kombinaci s problémy tisíců klientů s internetovou konektivitou do zahraničí znamenaly neustále zvonící telefony jak u Toma, tak ve spřátelené (mnohonásobně větší) firmě, kde jsme chvilku strávili a snažili se získávat informace o průběhu nápravy z první ruky. Místo T. přednášek jsme si radši poseděli s božskou zmrzlinou před Angelatem (odměna za ranního zubaře nutná!).

Následně jsem se přesunula na Letnou za týmem lidí ze školy, natáčeli jsme video pro jeden školní projekt. Ukážu příští týden, zatím je to tajný ;) Není to nic extra, neboť největší zkušenosti s videem z celé skupiny mám já. A ty čítají přesně moje dvě únorové videochallenge xDDDDDDD Ale pro ukázku toho, co jsme měli na mysli, to bude asi stačit. Zlatý fotky, nějak mám pocit, že jimi dokážu atmosféru vystihnout mnohem líp. Ale zjistila jsem, že bych asi chtěla umět i videa :) Vážně příjemně strávenej den. Měla jsem strašně dobrej pocit z toho množství lidí, co se kolem kyvadla prohánělo na skejtech. Mám prostě ráda lidi, co “něco” dělají.


Čtvrtek, dva úspěšně zvládnuté testy a Dolánky podruhé.

Stationery porn – úlovky z Japonska a vydekorovanej macbook, někde jsme je vyzkoušet museli :D

V pátek jsem se nechala ukecat na focení, takže mám pár svých hezkých fotek. Za foťákem stejně stojím radši, před objektivem jsem nervózní. Úplně náhodou jsem při cestě zpátky narazila na obchůdek Jane Bond Special, který jsem myslela, že je někde úplně jinde, ale chystala jsem se do něj v nejbližší době zabloudit. Odnesl to světlounce zelený puntíkatý šátek a musela jsem se hodně držet, abych si domů nenesla ještě nějaký šaty. Vřele doporučuju!

Přišly mi boty z In Love With Fashion. Náhrada za moje umřelý biker boots, který jsem nesundala celou zimu. Na propršenou sobotu jak se hodily. Jenom jsem byla překvapená, jak se dělají boty “vlastní značky”. Pod přelepkou ILWF nějaký Cassandra, proč ne. Né, že by na tom nějak extra záleželo, líbily se mi, tak bych si je koupila bez ohledu na to, co mají na cedulce… Jen mě to trochu zaskočilo.

Protože jsme chytrý opičky, dostačující část školních povinností jsme si odbyli během sobotního dopoledne a vyrazili do kina na Spring Breakers, na které čekáme už kdovíkolik měsíců. Zataženo, chladno, poprchává, tak co jinýho s námi. Bylo to dost… jiný. Ale líbilo se mi to! Jenom je trochu zvláštní vidět uťáplou Hannu z Pretty Little Liars šňupat koks a plazit se po někom v bazéně. Dávají to snad jen na Smícháči a na Zličíně, navíc  jednou denně, ale jestli vám ten čas vyhovuje a bude  v dohledný době náhodou počasí, který není ostuda strávit v kině, běžte :)

Na večer jsme si domluvili hospodu s pár lidma. Nic velkýho, na chvíli pokecat. Jenže právě když od toho nic nečekáte, nejvíc se to zvrtne, proto jsme v jedenáct naskákali v sedmi do auta a odjeli na diskotéku do menšího města, naposled snad před pěti rokama jsme tam byli. Strašná párty, uhh. Takhle jsme netancovali ani nepamatuju. Párhodinový spánek u T. babičky (XDDDDDDDDD), nechutná hromadná fotka na facebooku, mise splněna :D A to jsme si mysleli, že jsme na tyhle věci starý. Jura si to teda myslí pořád XDDDDDDDDDD

Ale pořád nějak nemáme dost, škoda promarnit hezkou neděli doma/spaním. Nikomu se s náma nechce do ZOO ani na Matějskou, to si necháme na příště, až nás pojede víc. Chvíli hledáme na internetu, kam v okolí bysme se mohli jet podívat. Krabička cherry rajčat a sáček ořechů místo oběda, který se nám nechce řešit, navigace v telefonu a vyrážíme. Mám ráda výlety naším stařičkým Puntem. Mají výbornou atmosféru, i po roce (Nechtělo se mi vůbec věřit, že už ho máme rok. Ale minulý týden přišla faktura na povinný ručení, tak to tak asi fakt bude. Dospělej život.) z něj pořád máme a užíváme si ten pocit volnosti a nezávislosti :)

Jeli jsme za Kladno, do skanzenu dolu Mayrau. Navigace nás vedla přes Slatinu, tak jsme se slovy: “Jedem na výlet, máš tři minuty, jestli chceš taky něco vidět!” vytrhli ještě Impyho od učení. Mayrovka je místo, které stojí za to vidět. Má kouzlo. Zvlášť, když se vám podaří, jako nám, natrefit na čas, kdy nikdo jiný o prohlídku nestojí. Poslední v ten den. Mám teda takový dojem, že narváno tam nebývá nikdy, což je na jednu stranu škoda, ale vy si to užijete o to víc . Končili jsme při teplým zapadajícím slunci, který dokonale dotvářelo ty momenty. Provedl nás starý pán, který v dole strávil téměř celý svůj život a bylo na něm vidět, že ho opravdu baví vyprávět ostatním, jak to tehdy fungovalo.

V pondělí jsem přijela kolem pátý hodiny ze školy a měli jsme domluvený hromadný běhání, který nějak nikomu nevyšlo xDDD Dali jsme si s Tomem příjemnejch 6 kilometrů pohodovým tempem, běželo se nám úplně skvěle :) Zbytek dne jsem sice nemohla došlápnout na levou nohu kvůli kolenu, ale stálo to za to. Místo běhání ale vyšlo grilování, Kuba zval na večeři. Trocha obžerství, Jungle Speed se slánkou a vtipná hra bez názvu, jejíž výsledek si můžete po sloupcích prohlídnout na těch dvou fotkách plných papírků, jdou rozkliknout na větší. Brečeli jsme smíchy, hlavně u doslovných překladů vzniklých vět do angličtiny pro Brita Chrise.

Ranní vstávání nám vynahradil Max boží snídaní v Café Traverza na říkejme-tomu-pracovní-schůzce. A ještě jsem dostala vtipný trika :)

Neboť mi v minulých dnech umřely nejoblíbenější nejpohodlnější džíny do gumy, měla jsem takovej hloupej nápad jít se podívat po podobných nových do Palladia. Stálo mě to spoustu peněz a koupila jsem kde co (třeba tu zelenožlutou kabelku jsem tam prostě NEMOHLA nechat, láska na první pohled), kalhoty samozřejmě nemám. Alespoň třeba utahám všechny ty sukně a šaty, co na mě teď koukají z uklizený skříně. Včera proběhla velká čistka a úklid, to je tak super pocit, když se člověk odhodlá!

Zas nejdu běhat s nikým dlouho, Rubi mě málem zabil včera svým tempem! Od někoho, kdo NIKDY neběhá, jsem fakt nečekala, že dáme čtyři kilometry s pace 5:31 :D

Japonsko dopíšu, slibuju.

Japan, life & stories, photos, travels

April 12, Friday

posted by cassidy on 2013-04-12 at 3.07 PM, 13 comments

Adventure is over. Úspěšně jsme se dostali z Japonska domů, snad už se i přenesli přes počáteční smutek z návratu, v rámci možností dohnali většinu školních restů, dneska si poprvé trochu přispali a… Konečně je čas začít vyprávění :) Myslím, že to bude dlouhé. A podrobné. Možná tak moc, že vás to nebude bavit nebo zajímat, ale třeba si jen projedete fotky. Ale když už jednou píšu, rozhodla jsem se, že bych byla ráda, aby tahle série článků nejen kdykoli později připomněla všechno, co se stalo a co jsme zažili, mně, ale aby třeba byla inspirací nebo zdrojem alespoň základních informací pro ty, co se do Japonska chystají. Vždycky, když někam odjíždím, si říkám, jak by se mi víc podobných článků na internetu hodilo.

Btw za tu dobu tu čeká na probrání 3500 komentářů (=spamů, mezi kterými budu hledat nějaké třeba 3 opravdové komenty, aneb Akismet prostě už nikdy fungovat nebude asi).

Den 0 a den 1 :)

Psala jsem vám ráno před odletem. Poslední dny pro mě byly stresující, řešila jsem nejdřív dva dny jednu špatnou číslici v datu narození na pojistce, následně problémy  s online check-in(em?) a hrozbou, že strávíme let každý na jiném konci letadla. Když jsem jako bonus ve všem shonu odjela na letiště v tmavém zimním kabátu místo béžového jarního trenčkotu, byla to pro mojí psychiku poslední kapka a musela jsem to trochu obrečet už :D Hezky mi to začíná. First word problem, vím XDD Taky se už sama sobě směju, ale v tu chvíli to prostě byla šílená věc. Na přepážce jsme vyřešili sedačky, dostali jsme poslední dvě místa vedle sebe <3 Nakoupili jsme si balík časopisů, snědli něco málo v McDonalds (kdybysme tak věděli, čím se budeme život dalších x dní, asi bysme zamířili někam jinam :D) a bez jediného dalšího problému letěli směrem Moskva.

Vzhledem k tomu, že naše představy o Rusku pocházejí z velké většiny ze serveru EnglishRussia, měli jsme z přestupu na Sheremetyevo Airport trochu strach. Ten umocnila ještě Matoušova pondělní poznámka o dlouho nepoužívaném skladišti a rada pana Kyncla (zdravím!) o tom, že pár dolarů založených v pasu se rozhodně může hodit.

ALE – přistáli jsme na čas u jednoho z nových terminálů, které jsou bez problémů srovnatelné se všemi pěknými evropskými letišti, nikdo se nás nesnažil poslat do zón, kde už se smíte pohybovat pouze s visem… Takhle jsme si Rusko nepředstavovali! :D Naše dvě hodiny času na přestup byly úplně akorát – vstupní kontrola, patnáctiminutový přechod mezi terminály, pár zpráv informujících o přežití (free wifi, když budete mít trochu trpělivosti, dá se.. :D), pozorovnání odlétajících letadel v západu slunce a nastupujeme do Airbusu A330, trochu zážitek, poprvý v takhle velkým letadle (dvě uličky, woot!). Před vzletem jsme půl hodiny rolovali po letišti neznámo proč, ale i odlet do cílové destinace bez problému. Dvojsedačky bych zavedla všude, já totiž nevydržím moc v klidu sedět, musím pořád někde chodit.. Ale zase vždycky bojuju o sedačku u okýnka, takže… :D

Noční Moskva

Večeře. Zákusky uměli asi nejlíp.

Ráno nad Sibiří

Snídaně…

…a “věštba” z mojí fortune cookie

Nikdy jsem takhle dlouho nikam neletěla a podle vyprávění ostatních jsem čekala celkem peklo. Taky se nekonalo. Zkoukli jsme dva filmy, chvíli jsem si četla, nějakou dobu zabralo jídlo a pokusy usnout, nejvíc času mě asi zabavilo sledování měnící se krajiny zasněženého Ruska od chvíle, kdy začalo svítat a zírání na letové informace na panelu na sedačce přede mnou.

Po příletu do Japonska nás čekalo několik kontrol, třeba “health control” spočívající v měření tělesné teploty laserem. A pak ta imigrační. Pokud cestujete do Japonska na méně než 90 dní, nemusíte nic zařizovat předem a až na letišti získáte do pasu nálepku se statusem “Temporary visitor”. Fotka (možná snímek očí? Nejsem si jistá.), otisky ukazováčků, pohled na fotku v pasu a na můj obličej, několikrát tam a zpátky, a prý můžu jít. Kufry taky dorazily. Poslední kontrola, stojím u přepážky a když na otázku, zda-li jsme tu spolu, odpovím, že ano, pán v roušce se snaží Toma přivolat máváním směrem od sebe, které si nejdřív oba vykládáme jako že má ustoupit ještě trochu dozadu. Ok, jiný kraj… Tomášův batoh se nevyhne šacování. I když – šacování… Sice chce vidět oba notebooky, ale nad dvěma pevnými disky zabalenými do alobalu mávne rukou a kdyby v lesklých balíčcích byly drogy nebo jakákoliv z věcí, které s sebou vozit nemůžete (a chvilku předtím se několikrát ujišťoval, zda-li u sebe něco takového nemáme), asi to prostě nikdy nikdo nezjistí.

Posledním, co na letišti potřebujeme vyřídit, je výměna voucherů na Japan Rail Passy za opravdové Rail Passy. Po tom, co nás dvakrát někdo pošle na JR (přímo na nástupiště k vlaku) místo do JR Office (aneb Japonci, jejich angličtina a výchova k tomu, že neřeknou, že nerozumí nebo nevědí odpověď), dostáváme spásný nápad a díky fotce JR Office na iPadu a co nejjednodušší otázce: “Please, where is this?” jdeme správným směrem.

(Pro zájemce o podrobnější informace: Tak to chodí. Japan Rail Pass je taková “lítačka” na všechny JR vlaky v Japonsku a vybrané Shinkanseny. Vlaky jezdí i v centru Tokya, takže se nám určitě pořízení vyplatilo. Jedinou nevýhodou je to, že si je nemůžete pořídit v Japonsku. Musíte si voucher koupit a nechat doručit ještě před odletem a v Japonsku jej až vyměnit. My jsme ty naše objednali z Velké Británie. Dají se například přes Student Agency koupit i přímo v ČR, ale i při započtení dopravy kurýrem jsme pořád ušetřili dobrých pár stovek. A dorazily během tří dnů, což je možná rychleji, než by jim to trvalo poštou v rámci republiky. Passy jsou pouze pro turisty, tudíž k úspěšné směně voucherů je nezbytné mít v pase zaznamenaný status “Temporary visitor”)

Máme! I rezervaci na vlak Narita Express, který nás během hodinky odveze do centra Tokya. Už je kafe prosím, a jedem.

Vystoupili jsme na Tokyo Station, kde jsme podle domluvy nacpali těžké kufry do skříněk pro uschování a neskutečnou haluzí narazili na Honzu a za chvíli i na zbytek rodiny, Tomášovy příbuzné, kteří nám na následujících 8 dní poskytli azyl. Půl roku jsme se neviděli, pro děti jsme byli skoro jako exotická zviřátka :D Šťastné setkání :) Jaké štěstí jsme měli, že jsme se rychle našli, jsme zjišťovali vždycky, kdy jsme na Tokyo Station potřebovali přestoupit nebo jen vystoupit. Největší stanice v Tokyu, milion vchodů a východů, obrovská spleť chodeb a milion pater. Všechno perfektně značené, neztratíte se, pokud víte, kam se chcete dostat. Ale najít tam člověka, když pořádně nevíte ani, kde jste? Ale my máme vždycky štěstí :)

Ujišťovali jsme všechny, že sice jsme unavení, ale rozhodně nepotřebujeme jít odpočívat, že na spaní bude dost času, až budeme zpátky v Čechách. Společně jsme se přesunuli do parku Ueno, kde byla obrovská koncentrace právě kvetoucích sakur (říkám, že máme štěstí. Letenky booklé půl roku dopředu a trefíme se zrovna do toho správného okamžiku) a Japonců oslavujících, piknikujících v deseti stupních na tenkých plachtách na zemi, bez bot, údajně čekajících, až jim do pití spadne okvětní lístek z květů třešní.

U šintoistických chrámů nebo i jen menších svatyní si můžete za určitý obnos (zpravidla 100 nebo 200 yenů, tj. asi 20, resp. 40,- Kč) vhozený do kasičky vedle vytáhnout (nebo jiným náhodným způsobem získat) věštbu omikudži. Pokud se vám líbí, necháte si ji, pokud nejste spokojeni s tím, co vám říká, přivážete ji na k tomu určené místo. Japonci věří, že se tak předpověď nevyplní. I já jsem si dvě věšby za svůj pobyt musela koupit, mám podobné věci ráda. Obě byly pro mě dost pozitivní, takže se mnou odcestovaly domů.

Parkem jsme prošli k tržišti Ameyoko, úzké uličce plné stánků se vším, co si jen dokážete představit, od ovoce, přes čerstvé ryby a další mořské potvory, kosmetiku, oblečení, boty až po menší elektroniku. My jsme dostali chuť na ovoce na tyčce, ananas i meloun byly výborné. Jako vlastně všechno ovoce a zelenina, které jsme v Japonsku jedli.

Na večeři jsme se jakožto milovníci evropských asijských bister těšili. Vybrali jsme si příjemnou malou restauraci v jedné z ulic křižujících tržiště. Ačkoli jsme byli několikrát varováni, že jídlo chutná jinak, nečekali jsme, že bude chutnat TAK jinak. Tak špatně. Tak jako dobře uleželé akvárium. (nebo tak si aspoň chuť a pach shnilýho akvária představuju :D). V jídle jsem konzervativní a asi pořád dost vybíravá, i když proti tomu, co jsem (ne)jedla jako dítě, je to milionkrát lepší. Asi jsem vlastně ani nemohla čekat, že mi něco chutnat bude, Japonsko je známé obrovským zastoupením ryb a mořských plodů v jídle a já ani Tom na tyhle věci nejsme. Naše smůla. Když Honza s Janou dojedli a konstatovali, že to bylo moc dobrý, trochu jsme začínali tušit, jakým směrem se bude ubírat naše stravování. Mekáč naštěstí chutná všude stejně (pozor, KFC rozhodně ne! :D).

Abych úplně nekecala, Tomášovy tenké pálivé nudle (schované v té “vodě”) byly celkem fajn. Ale další dny už se nám nepovedlo na nic podobného narazit a někdy třetí den jsme snahy o kupování (a následné nejedení) jídel opustili.

Byt se nachází na Odaibě, jednom z uměle vytvořených ostrovů v Tokyo Bay. Dovezl nás tam z centra skrz dominantu zálivu – Rainbow Bridge –  vlak bez řidiče, jehož trasa se jmenuje Yurikamome Line. Tím, že ve vlaku úplně chybí kabina řidiče, můžete sedět přímo u čelního skla. Jestli jednou dáme dohromady pár videí, která jsme za náš pobyt natočili, určitě tam nebudou chybět ani tyhle záběry. Zatím jsem našla alespoň fotku pořízenou kousek od “naší” zastávky Fune-no-Kagakukan.

Kolem půlnoci upadáme do mdlob a nemáme ani stažené fotky do počítačů. A to jsem si naivně myslela, že každý večer napíšu blog, dokud máme všechno v živé paměti. No way.