Monthly Archives

August 2012

do, make, create, photos, stuff

August 26, Friday

posted by cassidy on 2012-08-26 at 5.58 PM, 6 comments

Asi před měsícem mi došlo, že bez kola prostě nemůžu být. Nemůžu a hlavně možná nechci. Prostě mi chybělo. Tož zaškrabkala jsem prstíčkem a vlastně i udělala dobrou věc – ulehčila tátovýmu skladu všemožnýho (užasnýho) bordelu o jedno kolo. A půl. Ta půlka jsou díly z jiného, ještě zničenějšího.

Historie se opakuje a já se po dvou letech, skoro na den přesně raduju z nového kola, které byste možná na první pohled označili jako šťastně nalezené to staré. Bohužel tomu tak není.

I původní si byla dost podobná, tohle naneštěstí bylo (i když to tak možná nevypadá) v o dost horším stavu. 

Rez všude, zlomený řetěz (což se ukázalo jako dost závažný problém, jelikož tenhle typ řetězu se údajně používal jen do roku 1945 a není úplně sranda sehnat v současné době odpovídající náhradu), nepoužitelné duše a dost rychlá domácí renovace ve stylu “na to co rozebírat, když to můžu přetřít složený” znamenající barvu zaschnou na všech šroubech a další libůstky. Ale co!

Rozhodla jsem se pro změnu a pár dní toužila po mentolově světle zeleno-modrém kole. Úspěšně jsme (na druhý pokus :D) našli oblíbený graffiti shop přesunutý z Veverkovy do Janovského, já se vybavila zelenou a stříbrnou. Když jsem se po dvou dnech strávených střídavě s vrtačkou s brousícím kartáčem a šmirglem chystala konečně na barvu, nějak se u toho vyskytl táta a říká mi: “Proč jsi vlastně byla v Praze kupovat ty barvy? Vždyť tady máš ještě celou plnou od minule.” “No, já už nebudu mít růžový kolo…” V tu chvíli téměř dvojhlasně oba mí Tomášové: “Ty nebudeš mít růžový kolo?” A já si říkám: “Nojo, fakt nebudu mít růžový kolo?” Ne, to nešlo. Myšlenka, že už vlastně nebudu mít růžový kolo se najednou v tu chvíli zdála naprosto nepředstavitelná, všechny myšlenky na mint káru byly v trapu a hledali jsme strarou canu růžový.

V procesu. Sice jako na všech fotkách je Tomáš, takže to nevypadá, ale fakt jsem si na něm mákla a proti tomu prvnímu jsem zůstávala celý odpoledne na zahradě zoufalá ze všeho nářadí a broušení sama mnohem častěji.

Nakonec se podařilo vyřešit i problém s nesehnatelným řetězem (díky, pane prodavač) a vyviklaným předním kolem (díky, dědo!), zjistit, kam patří všechny ty šroubky bez přemýšlení sesypané do jedné krabičky (zbylo mi jich možná až podezřele moc, ale kolo drží :D) a tradá! Sice teda nemůže už nic být tak dokonalé, jako moje první, takže se trošku hůř řídí a trochu (víc) hůř brzí, ale to je o zvyk :)

Here we go – v celé své kráse :) Už jen nosič, přece jen – potřebuju kolo pro dva :D

Už z první testovací jízdy (do hospody :D) Přežili jsme oba.

Omluvte rozdílnou kvalitu fotek, věčně jsem byla jak čuník, takže se mi na foťák moc sahat nechtělo a fotila jsem tím, co zrovna přišlo pod ruku. Taky jsem si to teď vytrpěla při sbírání všech materiálů asi z milionu zařízení :D

life & stories, stuff

August 23, Thursday

posted by cassidy on 2012-08-23 at 8.39 AM, 5 comments

Na tropické pondělí jsme si s Tomem a Terkou nemohli vymyslet lepší plán, než návštěvu v 70 km vzdáleném Kostelci nad Černými lesy. Informační tabule na pražském okruhu hlásila krásných 43°C a nám v našem pártyvoze bez klimatizace nemohlo být hůř. Když se ještě povede kvůli objížďkám pěkně se ztratit a skončit po čtyřech kilometrech uzounkou lesní cestou na mýtině s chatou, nerudným dědou vypadajícím jak z nějaké šílené sekty a bez signálu (= bez internetu = bez mapy… amateurs) a tím si nahlášený příjezd posunout o dobrou hodinu, tím líp! Ale stálo to za to, perfektně strávené odpoledne a večer, spousta povídání, vzpomínání i nových informací pro obě strany, výborná večeře a touha zařizovat si taky vlastní bydlení.

V úterý jsme museli ráno do Prahy pracovně, tak jsme si při té příležitosti vyzvedli startovní sety na We Run Prague. Ač to na fotkách zveřejněných na Facebooku nevypadalo, trička jsou z tenkého funkčního materiálu, což je určitě ta lepší varianta, ale stejně trvám na tom, že se mi ve volnějším tričku běží prostě proti tílku, které se ani nehne, mnohem hůř a pořád na to musím myslet. Včera jsme snídali u nějakého dokumentu o obézních lidech, T. pak nevydržel a v poledne mi říká: “Nechci bejt nikdy tlustej, pojď, jdem běhat!” Tak jsme si alespoň vyzkoušeli, jak se běhá v pravé poledne. Překvapivě – blbě :D Musíme se modlit, ať prvního září je nějaký běhu-příznivý počasí, tohle vážně nešlo. Sice jsme si pak zašli na nudle k obědu, ale abysme nebyli tlustý, stačila nám každému poloviční porce. Ona stačí bohatě, zvlášť, když je horko, jako bylo včera, celá je obří. Tak, že se pak celý odpoledne nemůžete hnout, ale občas tohle přesně potřebujem :D

Máme pořád hodně práce a jsem na nás docela pyšná, jak pěkně pracujem dobrovolně a ještě máme pocit, že si fakt užíváme prázdniny. Na to, že jsem ve škole nebyla dva měsíce a asi pět dnů, můžu říct, že jsem se vážně ani chvilku nestihla nudit. Nějak nechápu, jak se děcka můžou půl roku těšit na prázdniny a po týdnu nicnedělání zas už začít říkat, že by snad radši, aby už začala škola, ale je to tak (minulý týden jsem s dvěma takovýma zrovna strávila) a je to hrozný. Ale na pár dnů bych možná měnila, takhle začnu semestr snad ještě vyčerpanější, než jsem ten minulý končila. Měla jsem v plánu přečíst si třeba spoustu knížek a pořád je tolik důležitějších věcí, že na to pravděpodobně už asi ani nedojde.

Pomalu mi začínají chodit dárečky, měla jsem asi před deseti dny nějaký záchvat a potřebu odměnit se nějakými maličkostmi, když mi přišly peníze za dávno dávno dokončenou grafiku. Dneska na mě čekaly řasenky z krasa.cz, kde momentálně probíhá akce na moje nejoblíbenější Maybelline řasenky akce 1+1 zdarma. Ještě, že mi minulý týden přišlo v Německu hodně dát 12-13 € za One by One, takhle mám za tu cenu dvě :)

V dalším balíčku byly hair chalks. Moje experimenty s barvením vlasů skončily po dvou neúspěšných pokusech. Mezi čtvrtou a pátou třídou jsme si s kamarádkou koupily barevné šampony na čtyři umytí. Z mých tehdy úplně přírodně blond vlasů se červená úplně vymyla po tři čtvrtě roce. Asi ve třinácti jsem už nechtěla riskovat a svěřila se s touhou po tmavorůžových proužcích do rukou kadeřnice. Nádherná magenta v kelímku chytla na mé vlasy jako vypsaný růžový zvýrazňovač a vydržela v tom stavu taky na můj vkus i přes časté mytí hodně dlouho. Od té doby se od všeho krom slabého peroxidu třikrát do roka držím daleko. Až do chvíle, kdy jsem poprvé četla o hair chalks a zatoužila zase něco vyzkoušet. Něco, co opravdu zmizí ve chvíli, kdy se rozhodnu. Ačkoli jsem přesvědčena o tom, že to, co mi přišlo, není žádný specializovaný přípravek na vlasy, i když to tak bylo popisováno (aneb Gallery Soft Pastel zní úplně jako z kadeřnictví :D), jsem absolutně spokojená. Objednala jsem si šest barev jakýchsi kříd, které mi nejvíc připomínají suché pastely od Koh-i-nooru, ty si určitě pamatujete z hodin výtvarné výchovy, jen jsou tvrdší, tolik nepráší a tak. Navlhčíte vlasy, párkrát přejedete křídou, počkáte, až vlasy uschnou. Aby se barva zafixovala, přejedou se vlasy žehličkou a tradá – dočasná paráda je na světě. Prý to vydrží minimálně do umytí. Spíš do prvního velkého česání a spaní, to totiž barva docela rychle světlá a na vlasech zůstane spíš jen takový nádech. Jen růžová je nějaká “trvanlivější” a je trochu patrná i po umytí. Musela jsem hned vyzkoušet všechny barvy, které mi přišly, což nehodlám běžně nosit, ale jinak to nešlo. Jako když si přinesete domů nový Stabila nebo tak :) Docela mě to nadchlo a myslím, že jako občasné oživení je to super neinvazivní metoda pro světlovlásky, které nechtějí o svou barvu vlasů přijít a těším se, až bude příležitost si je někam “vzít” :)

Austria, life & stories, parties & events, photos, travels

August 22, Wednesday

posted by cassidy on 2012-08-22 at 11.42 PM, 11 comments

Přibližně po čtyřech letech plánování (nekecám xDDDDDD), ač jsem tomu už snad ani nevěřila, jsme opravdu odjely s Térou prozkoumat Vídeň. Mě se nějak nikdy nenaskytla příležitost (a i kdyby, měla jsem ji “rezervovanou” na ten roky omílaný výlet s Terezou) a ona si ji vybavovala jen matně z návštěvy v asi sedmi letech.

Protože jsme ne-zrovna-penězi-oplývající studentstvo, rozhodly jsme se, že všechny “povinné” památky stihneme vidět během jediného dne, abychom nemusely ve Vídni přespávat. Jely jsme autobusem Student Agency ve 3.30 z Prahy (a doteď jsme vděčné T. za to, že byl té lásky a odvezl nás tam v tu šílenou hodinu), takže jsme těsně po osmé ráno vystoupily u stanice metra Praterstern a mohly začít naši nabitou tour.

Automat na jízdenky nechtěl strávit mých 5,40 eur asi ve čtyřiceti mincích a před vhozením předposlední dvakrát všechny vysypal zpět. Dvacetiminutová fronta za mnou. Fakt dík. Ale donutila jsem ho nakonec. Každej gram navíc v kabelce se počítá a potřebovala jsem se toho kovu zbavit :D

Během prvních dvaceti minut se nám snažili s něčím iniciativně pomoct tři lidé. Začínaly jsme mít pocit, že musíme vypadat hodně zoufale. Ale měly jsme všechno úplně pod kontrolou!

Ačkoli jsme do do poslení chvíle měly v plánu úplně naopak, ani nevíme jak a jedeme přes půl Vídně k Schönbrunnu, což se nakonec ukázalo jako nejlepší nápad, ráno jsme měly nádherné zahrady skoro pro sebe a když jsme odcházely, k zámku proudily davy ze všech směrů. Po půl hodině chození jsme si vzpomněly, že jsme nezapnuly krokoměr, což byla jediná věc, na kterou jsme “nesměly” zapomenout po vystoupení z autobusu :) Ze zámku i zahrad jsme byly ohromené. Dokázaly bychom tam bez problému strávit celý den. Že se Schönbrunnu říká “rakouské Versailles” jsme věděly, ale že se jedná o tak podobná místa nás trochu vyvedlo z míry.

Opět jsme se trochu svezly metrem a vystoupily někde v půlce Mariahilferstrasse s tím, že si alespoň rychle něco pěkného koupíme, natěšené na Forever 21, který máme obě rády a s objednaných věcí jsme většinou nadšené. Stejně jako loni v Londýně absolutní zklamání, nechápu. Nekoupily jsme si NIC (ok, stíny Gosh a spona do vlasů, ale to je tak malý, že se to nepočítá).

Pokračovaly jsme na Museumquartier, podívat se na památník Marie Terezie, který byl celý pod lešením. Pokochaly jsme se parčíky mezi muzei, popovídaly si s párečkem holandských důchodců a osvětlila jsem Téře, jak to funguje, když s sebou máme jenom hodně drahý foťák a chceme od někoho vyfotit, protože se divila, že ho dám z ruky :) Přes Hofburg jsme prošly na Stephansplatz, kde jsme si po prohlédnutí katedrály daly obligátní sacher v doporučené cukrárně / kavárně Aida. Sacher i Mozarttorte byly výborné, z prostředí už jsme tak nadšené nebyly, ale naštěstí jsme neměly v plánu nějak dlouho se zdržovat.

Svezly jsme se na Karlsplatz, chvíli odpočívaly na kašně/jezírku (ani jedním, ale nemám to správně slovo) před Karlskirche, obrovským barokním chrámem, který nám trochu připomínal Tádž Mahal. Ta voda a sloupy, chápete.. :D

Terka s duhou :)

Čekám na svojí fotku s duhou, ale nějak už nepřišla :/ :D

Byly jsme rády, že jsme si nenechaly ujít Nachsmarkt, obrovské tržiště převážně s jídlem. Nevěděly jsme, kam dřív koukat, skoro jsme ani nevnímaly šílenou bolest nohou. Něco takového bych přesně potřebovala někde poblíž, čerstvé olivy, koření, druhy ovoce a zeleniny, o kterých jsem vážně ani neslyšela <3 Nakoupila jsem si výborné velké olivy s mandlí a papričky plněné čerstvým sýrem, na Téřino doporučení poprvé vyzkoušela falafel a rozhodně nelitovala :)

Po chvíli v nejistotě jsme úspěšně našly i zahrady Belvederu, čímž naše kulturní část končila, nezbývalo nám už nějak hodně času a chtěly jsme se pohybovat pro jistotu o něco blíž Pratersternu, odkud nám v půl osmé odjížděl autobus domů.

A protože cesta se obešla i přes nějaké uzavírky metra bez problémů, zbyla nám chvíle na kafe (konečně! usínaly jsme za chůze), zmrzlinu a… Prater!’ Sice jen na jednu atrakci, ale Terka je ochotná vždycky jít stejně jenom a pouze na sjezd na kládě a já jsem ochotná na to přistoupit, když mi slíbí, že si potom koupíme tu fotku :D Vypadalo to v pohodě, ale po prvním malém přípravném kopečku, kdy jsme obě málem letěly dopředu před kládu (úplně vážně!), jsme myslely, že to ten opravdový bude naše smrt. A už nešlo dělat nic, než zavřít oči a si pořádně zařvat :D

V Prateru taky vznikla naše nejhorší, nejnekvalitnější a nejdražší společná fotka xDDDD

Celkově mě hodně překvapilo, jak moc mi Vídeň připomínala oblíbenou Paříž, trochu jsem snila a vzpomínala na minulé léto.

Ušly jsme 21 6xx kroků a něco přes 15 km. A to jsme proti původnímu plánu hodně vyměkly a dost se vozily metrem! Pokud se někdo v dohledné době do Vídně chystáte, poradím vám, stejně jako lucousek a Mary radily mě – pro turisty jednodenní je úplně ideální Vienna shopping ticket na metro, což je lístek, který platí bez omezení od 8.00 ráno do 8.00 večer a stojí tuším těch 5.40 €. Možná vám ulehčí práci mapa, kterou jsme si na cestu připravily. A ač se to zdálo skoro nemožné, stihly jsme opravdu skoro všechno :) A pak už jen pětihodinová cesta domů, další balíčky sušeného masa <3 (kdo by čekal, že vepřové bude úplně nejlepší?), další filmy. Utahaný jak koťata, nadšený Vídní a pyšný, jak jsme všechno zvládly. Nechte se inspirovat a pokud jste Vídeň ještě neměli možnost navštívit, udělejte si výlet, stojí to za to!

Celou dobu, co píšu, mě žere nějaký hmyzí zvíře pod stolem nohu a nemůžu ho najít a ulovit! Dobrou :)

life & stories

August 16, Thursday

posted by cassidy on 2012-08-16 at 8.34 AM, 6 comments

Zase jsem mimo domov. Trávím týden na dovolené na pomezí Šumavy a Českého lesa, částečně v přírodě, částečně v méně či více vzdálených neměckých městech. Díky slibovanému internetu v penzionu jsem si naplánovala doplnění restů a dopsání všech rozepsaných i nerozepsaných postů, které tu za prázdniny chybí. Plán mi trochu (rozuměj úplně) narušila jedna věc miniaturních rozměrů – zapomenutá čtečka microSD karet, neb můj foťák s macbookem nejsou kamarádi. A abych vám fotky dávala tak, jako jsem je na WhatsApp ukazovala zvědavýmu Tomášovi (viz ta jedna níže :D), nemusela bych být věčně ozdobena tou mojí dvoukilovou srandou, ale fotit všechno mobilem rovnou :)

 Tak jen, že žiju :) A když se zadaří, příští týden by vás mohla čekat trochu blogová smršť :)

life & stories, stuff

August 3, Friday

posted by cassidy on 2012-08-03 at 5.29 PM, 11 comments

Nové běžecké boty jsem potřebovala od chvíle, kdy jsem si ty staré, i když pořád v super stavu, ale pěkně špinavé, nechala vyprat, což je možná už dobré dva měsíce. Tenisky pereme v pračce docela běžně a nikdy předtím se to nestalo, ale tyhle se srazily :D Tím pádem pro mě každý běh znamenal nový puchýř na prostředníčku levé nohy. Já vím, zní to vtipně :D Ale běhejte s tím, žejo.

Protože jsme měli včera cestu do centra Prahy, protože mi konečně přišla nová karta jako náhrada za zneužitou a zablokovanou (tzn. mohla jsem zas konečně platit vyšší než párkorunové částky) a protože mám 20% slevu na kompletní sortiment v Nike Store, zamířila jsem se jako první podívat právě tam. Bylo mi vysvětleno, které typy bot by byly vhodné na vzdálenosti a asfalt, po kterém běhám (bych nečekala, že běžecká bota, kterou vídám na billboardech po celé Praze, je vhodná na vzdálenost 2, maximálně 4 km). K mé smůle to byly samozřejmě ty nejdražší druhy, na druhou stranu – naštěstí mi nejpohodlněji na noze seděly růžovky, což je velké plus :D A podle prodavače taky důvod, proč se nejvíc prodávají xDDDDDDD Vyprávěl, jak se může přetrhnout, aby vysvětlil, která bota používá jaké technologie, proč a na co je nejvhodnější a slečna pak řekne “No, to je jedno, beru ty růžový.” :D

Protože jsme primárně nejeli pro boty, ale na schůzku kvůli jedné zakázce, a protože jsem nad tím nějak moc nepřemýšlela, dělala jsem trochu divadlo jako dámička v minisukni na běžeckým pásu, abych si je vyzkoušela botyv v prodejně “naživo” a aby mi slečna prodavačka-běžkyně zkontrolovala, jestli (podle Tomášových slov) neběhám jak kopyto. Nebo jestli špatně nenašlapuju. Ale prej dobrý :D

Jsou boží, což? A to jste v nich ještě neběhali :)

Docela poctivě trénujeme na We Run Prague (btw nechystáte se někdo taky?), dali jsme si za cíl doběhnout v čase pod hodinu, což se mi ze začátku jevilo jako nemožné (možná pamatujete, že jsem tu docela nedávno psala, že jsem si desítku zaběhla za 1:10 a málem jsem vypustila duši), protože to znamenalo vydržet celou dobu s pace pod šest. Spíš míň, ať nějaká rezerva na případný vydýchání a tak. Před pár dny jsme se snažili vydržet na 5:30 na 4 km, skoro se nám to povedlo. Dneska jsem si laťku nasadila o něco výš a uběhla jsem 6 km s pace 5:19, čemuž doteď nevěřím :D Protože mám 10 km dlouhou trasu, zbývající 4 km jsem si nechala jako “spalovací” a běžela je naopak co nejpomaleji to šlo. Jaký bylo překvapení po doběhu, kdy jsem se domů dostala s časem přesně jedna hodina? A to bych ty 4 “hubnoucí” kilometry zvládla běžet určitě alespoň o něco málo rychleji. Kdyby se to takhle povedlo 1. září, byla bych nadšená :)